S příchodem
letošního jara vyvstalo i memento děsící svět svou hrůzností, jakou lidstvo od
dob Hitlera nezažilo. Jaro roku 2009 ohlašuje patnácté výročí genocidy
v Rwandě, jež otřásla už tak zbídačenou zemí, která má do nejenom
světových, ale i afrických velikánů, daleko.
Etnické spory mezi Hutuy a Tutsi se táhnou od 13. století, kdy si Tutsi jakožto kočovný kmen podmanil oblast, kde žili Hutuové jako zemědělci. V době kolonizace byla Rwanda pod nadvládou tří zemí – Německa, Belgie a Velké Británie. Po druhé světové válce byl stát poručnickým územím OSN. R. 1959 došlo ke vzniku prvních dvou politických stran Hutuů, jež se snažily o zbavení Tutsiů všech výsostných feudálních práv a také o svržení monarchie. 28. ledna 1961 byla vyhlášena republika a o rok později 27. června Rwanda přestává být poručnickým územím OSN.
Ovšem Tutsiové, kteří od roku 1959 odcházeli do zahraniční, především do Ugandy, Tanzanie, Zairu a Burundi, se chystali na vpád do Rwandy požadujíce navrácení ke starému režimu. Jejich invaze proběhl roku 1963, díky čemuž došlo k masivním represím. O deset let později dochází k vojenskému puči a převzetí vlády hutuským generálem Juvénálem Habyarimanem.
V roce 1990 Rwandská vlastenecká fronta (RPF), která vznikla z uprchlíků etické národnosti Tutsiů, vtrhla do Rwandy. Rozpoutala se občanská válka na severu země, kde RPF měla značné úspěchy. Ačkoliv byla válka na krátkou dobu zastavena mírovou smlouvou, za pár měsíců vše začalo nanovo.
Příčinou k odstartování pomyslné rozbušky vedoucí ke genocidě, byla událost z 6. dubna 1994, kdy bylo sestřeleno dvěma raketami letadlo, na jehož palubě byl prezident rwandský Juvénál Habyariman a burundský Cyprian Ntayamir, směřující na letiště v hlavním městě Kigali.
Tento akt vedl k rozpoutání genocidy, která trvala „pouze“ sto dní, ale nechala za sebou nejenom zpustošenou půdu, a to Rwanda je závislá především na svém zemědělství, ale také na osm set tisíc lidských životů. Většina zemřelých byli Tutsiové a menší část umírněných Hutuů, kteří se nechtěli přizpůsobit tomuto radikálnímu jednání.
Po vypuknutí občanské války na začátku devadesátých let minulého století, začal prezident Juvénál Habyariaman hlásat protirasistické myšlenky proti Tutsiům. Útok proti nim plánoval v tom nejhorším slova smyslu. Roku 1992 založil organizaci Akazu, jež financovala rozhlasovou a televizní stanici Hutu Power a noviny Kangura, které šířily nenávist vůči Tutsiům. Ti bývali nazýváni šváby a řeči se točily i kolem konečné otázky, tzv. umuganda, což lze přeložit jako odplevení.
Po sestřelení letadla, kde byl prezident Rwandy na palubě, měli Hutuové jasno, kdo za tímto útokem stál, ačkoliv dodnes se to mezi odborníky s plnou jistotou neví. Symbolem této genocidy se stalo rádio a mačeta.
Lidé, kteří do té doby žili pokojně vedle sebe, se začali nenávidět. „Ismail Muhakwa procházel s mačetou v ruce horskou vesnicí, v níž žil, a zabíjel své sousedy, kteří nebyli Hutu jako on. Jeho první obětí byl mladík, který se snažil přeplavat řeku a uniknout do Burundi. Pan Muhakwa dnes vypráví, jak ho utloukl a nakonec zabil nožem - a při tom zkroušeně chodí dům od domu a zatímco čeká na soud, žádá své zbylé sousedy o odpuštění. Tvrdí jim, že je dnes změněný - jako celá země,“ řekl pro www.blisty.cz rwandský reportér Rodrique Ngowi. „Po dobu 100 dní byly oběti pronásledovány bez ohledu na to, zdali se uchylovaly do chrámů, na banánové plantáže nebo do močálů. Lidé byli rozsekání buď svými sousedy nebo postříleni vojáky,“ pokračoval.
Svět tehdy neuvěřitelně zaspal. Padesát pět let po druhé světové válce, jež se stala největším masakrem v dějinách lidstva, svět a všechny organizace jen tiše přihlížely rostoucí agresivitě a násilí v Rwandě. Největší kritika se snesla na OSN, která fatálně chybovala při řešení této otázky.
Velitelé vojsk OSN dostali příkazem nezasahovat do místních konfliktů, ačkoliv toto krveprolití stálo život více než osm set tisíc obyvatel. Generál kanadské příslušnosti Roméo Dallaire kvůli tomuto jen nečinnému přihlížení chtěl spáchat sebevraždu.
Svět se tehdy odvrátil od malé země v Africe, jež byla napjatá etnickými konflikty. Velmoci zavíraly oči před vzniklou situací. Tragédie v Rwandě tak nepřipomíná pouze největší genocidu od dob holocaustu, ale také obrovské selhání těch, kteří se po druhé světové válce zapřísáhli, že takovou situaci už nikdy nepřipustí. Financial Times ve svém komentáři k desátému výročí této smutné události, nečinnost světa výstižně vyjádřil třemi slovy: „Rwanďané se nepočítají.“
Politici a lidé z organizací po celém světě po této genocidě s úzkostí hleděli na malé území Rwandy, zdali dva etnicky rozlišné národy, znesvářené brutalitou jara 1994, dokážou žít vedle sebe v pokoji a míru.
„Po hospodářské stránce se ale Rwanda vzchopila. Zprivatizovala klíčový průmysl a s velkou mezinárodní pomocí reorganizuje svoji infrastrukturu. Kolem hlavního města Kigali vyrůstají bohaté vily a úřední budovy ze skla pro čerstvou smetánku. Produkce čaje a kávy se vrátila na úroveň, jaká byla před genocidou, a hrubý domácí produkt vzrostl na dvojnásobek. Obnova byla umožněna návratem Tutsiů z exilu - přinášejí peníze i znalosti,“ uzavírá Rodrique Ngowi.
Rwandská genocida se před patnácti lety přesunula do sousední Demokratické republiky Kongo, která se s rebely vypořádává dodnes. Před měsícem společně rwandská a konžská armáda zasáhla proti Demokratické síle pro osvobození Rwandy (FDLR). Experti spolupráci Konga a Rwandy vítají, ovšem humanitární organizace varují, že milice FLDR se mohou opět brzy seskupit.
Rwandská genocida zůstává pro svět velkým mementem, kdy selhaly vlády i organizace, které měly zajistit bezpečnost světa, a kdy kvůli etnickým rozdílům přišlo o život na osm set tisíc lidí.
