Genocida. Pár písmen, jež mrazí a rozhořčují zároveň. Když k tomu pomyslnému slovu strachu přidáme ještě slovo Arménů, oheň je na střeše. Neměl by ale být tento oheň uhašen vodou pokory a přijetí vlastní minulosti bez těch neustálých otázek jaký to má smysl?
Je až k nevíře, co dokáže rozdělit lidstvo na dva tábory. Vlastně kdyby jen dva tábory, ovšem téma genocidy Arménů vyčlenilo ve společnosti tolik zastánců různých názorů, že by tomu málokdo věřil. Anebo proč se vlastně divit, když genocida sama o sobě nemá jednotu v postoji vůči ní.
V minulém století jako by se soutěžilo, jak brutálněji, co do výkonu a počtu, poškodit cizí národ – genocida Arménů, Stalinská genocida, holocaust, genocida v Kambodži či nejmladší genocida vůbec, tj. genocida rwandská… pár hrůzných příkladů, kam byla schopná dojít morálka moderního technického člověka, který údajně dokáže překročit přírodu, a světa, jenž vše v klidu z povzdálí akceptoval.
Mimochodem tento týden jsem byla na přednášce o holocaustu. Když se přednášející zeptal, kolik lidí ze zhruba čtyřiceti posluchačů četlo nějakou knihu o holocaustu, ruku zvedli dva lidé. Všichni mluvíme o tom, že holocaust známe. Ale víme o něm dost, když jedinou informací pro nás jsou znalosti, které jsou nám předávány prostřednictvím médií či učitelů na základních a středních školách, tj. informace reprodukované? Anebo když otázku obrátím, tak bez velkého vzdělání všichni víme, co to holocaust byl, ovšem víme dost o ostatních hrůzách, jež se děly v minulém století nejenom na starém kontinentu?
Čímž se ostatně dostávám zpět ke genocidě Arménů. Na akademické půdě se mluví o obětech půl milionu až jednoho a půl milionu, tudíž reálně se dostáváme na jeden milion. Na veřejnosti se ovšem hovoří o tří set tisíc až půl milionu. Půl milionu lidských životů sem, půl milionu tam. Jako by na tom záleželo…
V době, kdy Amerika rozhoduje o tom, zdali masakr Arménů byl genocidou či nikoliv, téma pobuřuje i zajímá pozornost mnohých. Podle části veřejnosti, a nenalhávejme si které, se jednalo ‚pouze‘ o oběti války. Neměli bychom poté překlasifikovat pohled i na holocaust, když se současní historikové přiklánějí spíše k názoru, že konečná otázka v podobě likvidace židovského obyvatelstva dostala reálné obrysy až v době druhé světové války, konkrétně po napadení SSSR v roce 1941, vyjma polského obyvatelstva? Neměli by se tak oběti holocaustu považovat za oběti války, kterou bohužel hrůznost doprovází? Samozřejmě, že ne! Už jen z morálního hlediska.
Holocaust je zvláštní genocidou v dějinách lidstva, což přiznávají študovaní i laici. Už samotný fakt, že holocaust si nese odlišný název od ostatních genocid. Říká se, že je to proto, že byla nejhrůznější a nejohavnější co do svého řešení, jenž lidstvo dosud poznalo. Já osobně se přikláním k názoru, že byla jen jednou z několika genocid minulého století a je smutné, že jedinou, o níž se mluví. Za pár měsíců to bude šestnáct let, co naplno vypukla genocida ve Rwandě, a řadí se tak k nejmladším vůbec. Přesto běžte po ulici a ptejte se na ní. Budete překvapeni anebo spíše už předpokládáte, kolik lidí o ní ani neví. Co do počtu obětí byla stalinistická genocida nejhrůznější vůbec. Na osm milionů ruského obyvatelstva bylo zavražděno a v současnosti mladá generace považuje Stalina za hrdinu a patriota ruského národa. Možná by to chtělo omezit zájem jednosměrný a rozhlédnout se. K tomu by mohlo sloužit uznání masakru Arménů v druhém desetiletí minulého století za genocidu.
We want change! Jak sladce tento slogan zněl… Ačkoliv bystřejším bylo jasné, že změna revoluční bude jen na papíře, nikoliv v reálných gestech nynějšího prezidenta USA Barracka Obamy. Vlastně proč se divit. Stačí se podívat, jakým demagogickým blábolům je český národ před volbami schopen ‚skočit na špek‘, aniž by si uvědomil, že za vším stojí marketing, nikoliv politika. Ta se projeví až po volbách, kdy jsou sliby voličům uloženy na nejhlubší dno k ledu.
Ve svém volebním programu Obama sliboval, že bude nazývat věci pravými názvy, jmenovitě genocida Arménů bude oficiálně znít jako genocida Arménů. Skutek utekl. Dvou slovům, které dokážou rozpoutat diplomatickou roztržku a ochabnutí vztahů mezi zúčastněnými zeměmi, se umí vyhýbat mrštněji než Krejčíř české justici. A aby toho nebylo málo, tak samotné Turecko chce do Evropy jako člen EU. Starý kontinent čekají nelehké časy…
Mnozí se ptají proč. Proč vůbec se zabývat něčím, co se odehrálo před sto lety. Jaký to má mít význam. Copak nestačí říct, že morální? Jaký jiný závěr mělo odsouzení Brožové-Polednové za justiční vraždu Milady Horákové po tom, co už dávno se tělo Horákové obrátilo v prach? Úsměvné na tom je, že ne všechno se zdá být promlčeno. Když anglický režisér dokumentů přiznal, že zabil svého milence, jenž umíral na aids a trpěl bolestmi, má být souzen bez ohledu na to, o kolik centimetrů za tu dobu roztály ledovce. Jako by jedna vražda převyšovala vraždy stovek tisíc jiných…
Turecko by se mělo k problému postavit čelem a přijmout vlastní minulost. Ona samotná omluva má velkou moc. Turecko ovšem neustále odmítá, že by se genocidy dopustilo. Přitom je to jako by Německo zamítalo svou nacistickou minulost a s ní i způsobený holocaust. Přijetí vlastní chyb a vykročení kupředu. Kam může kráčet Turecko?
V Americe už jednou byl smeten návrh oficiálně genocidu Arménů nazývat genocidou z důvodu možné roztržky s Tureckem. V současnosti nálada ve společnosti k tomuto závěru je opět nakloněná. Lidský život tak ztrácí na své hodnotě. Smutný je pohled na jeden zbytečně zmařený lidský život, ovšem u čísla půl milionu se po letech už nikdo ani nepozastaví. Kam technizace společnosti a ztráta hodnoty člověka vedla ve čtyřicátých letech minulého století, už víme.
Přijmout vlastní minulost, omluvit se za chyby v ní způsobené a vykročit vstříct lepším zítřkům. Věc samozřejmá, jen ve společnosti vídaná méně než šáfrán…
