Bující korupce, nefungující infrastruktura, ekonomická závislost a zadluženost přes obrovské nerostné bohatství jsou jen kapkami v problémech topící se zemi. Demokratická republika Kongo se stala smutným příkladem tzv. zhroucených států, kde složky, které mají obyvatelé chránit, se svévolně obracejí proti nim.
Jedna z nejbohatších zemí Afriky proslula nelichotivou statistikou mrtvých, jejichž počet se odhaduje za největší od konce druhé světové války. A mrtvých přibývá. Byť občanská válka, která DRC po dlouhou dobu otřásala, oficiálně skončila v minulého desetiletí, násilí neubývá.
Boje ve východní části DRC, která je mimo násilí známá pro své nerostné bohatství, pokračují i za několikaleté přítomnosti modrých přileb OSN. Konžská armáda, která se zavázala, že své obyvatele bude chránit a dopřávat jim pocit bezpečí, se sama stala hrozbou. Konžané tak nemají strach pouze z povstaleckých skupin, které zde operují především od Rwandské genocidy v roce 1994, ale ze samotné armády.
OSN vydala zpráva, v níž popisuje znásilnění a napadení 121 konžských žen vojáky v jižní provincii Kivu v rozmezí tří dnů, od 11. do 13. června letošního roku. Téhož měsíce vyšla studie American Journal of Public Health, ve které se uvádí, že je v DRC denně na tisíc žen znásilněno. Oficiální konžská statistika je samozřejmě nižší. Většina případů není nahlášena, o spravedlnosti nad viníky konžské ženy už přestaly doufat, stejně jako v řádnou zdravotní péči.
Na počátku letošního roku byl za znásilňování a podněcování ke znásilňování odsouzen vysoký armádní důstojník Kibibi Mutware. Přesto se jedná o kapku v moři. Většina násilníků za znásilnění, zohyzdění či dokonce zabití trestu unikne, byť se jedná o oběti ve věku dětí až starých žen. Násilí se vyhýbá ani mužské konžské populaci, včetně samotného znásilnění.
Když téměř před rokem prezident Joseph Kabila při mohutných oslavách padesátileté nezávislosti na Belgii přirovnal svou zemi k probouzející se gigantovi, nabízí se otázka, kdy den, který Demokratickou republiku Kongo z dlouhého spánku probere, konečně nadejde. Místo giganta je tak DRC označována jako failed-state, tj. zemi, která místo pokroku zabředá do spirály ekonomických, hospodářských, sociálních a politických problémů.
Objevuje se nemalé množství názorů, že failed-state jsou důsledkem nepodařené dekolonizace. V případě černého kontinentu se navíc potichu dodává, že současný neutěšený stav států je dán především neschopností Afričanů vládnout. I proto vyzdvihují dobu kolonialismu a eurocentrismu. Ovšem o tom, že mnoho soudobých afrických problémů je právě důsledkem evropského kolonialismu, se už nemluví.
Oblast Konga se roku 1885 stala osobním vlastnictvím belgického krále Leopolda II. Pod jeho diktaturou zemřelo na deset milionů konžských obyvatel. Poté, co se zvedla vlna protestů, bylo Leopaldu II. území odebráno a stalo se oficiální kolonií Belgie. Ačkoliv se situace obyvatel zlepšila a začala se budovat infrastruktura, v zemi vzrůstalo rasové napětí, když obyvatelé byli segregováni podle rasy. Právě ona selekce podle ras způsobila v následujících desetiletí problémy.
Belgie v Africe za koloniální doby působila v oblasti dnešní DRC, Rwandy, Burundi. Právě druhá z jmenovaných zemí neblaze proslula genocidou před sedmnácti lety, která měla nemalý dopad na země sousední. Povstalecká vojska z jednotlivých zemí v současnosti stále operují ve východní části DRC a tvoří nemalé procento násilí. Důvodem proč se zde zdržují, je ono nerostné bohatství, které násilím získávají a prodávají ho následně do zbytku světa výměnou za zbraně.
Ekonomický zájem okolních zemí v DRC se naplno projevil, když DRC byla dlouhá léta zmítána občanskou válkou, která v roce 2002 vyvrcholila Africkou válkou, když armády okolních zemí vtrhly do země ukončit krveprolití. Přes zmíněný mír boje ve východní části DRC pokračovaly s přispěním skupin rwandských, ugandských apod. Na misce vah na jedné straně podepsaný mír a s ním spojený klid zbraní, na druhé ekonomický zájem. Současnost ukazuje, která z vah má pro svět větší váhu.
Idealistické dítě bývalého amerického prezidenta Wilsona OSN vyslala do země operaci zvanou MONUC. Byť modré přilby přišly podat pomocnou ruku, někteří vojáci OSN se zapletli do znásilňování konžských žen, obchodování s diamanty a jinými nerostnými kovy. Navíc se operace MONUC skládá z tzv. živých zdrojů členských států OSN, které nemají finance, proto přispívají na chod OSN vojáky. V DRC tak působí zástupy Palestinců, Afghánců apod. Problémy DRC jsou jim ve většině lhostejné, odkroutí si dva roky na základně a vydělají potřebné peníze a odjedou domů. Situace rodin samotných vojáků je v mateřské zemi neutěšivá, což jen zvyšuje apatii k osudu zkoušených Konžanů.
V současné době, kdy pozornost světa už půl roku ovládají arabské revoluce, je zájem médií i předních politiků upřen především tam. Z pohledu médií možná z pochopitelného důvodu - čím delší a složitější událost, tím menší zpravodajská hodnota. O délce a složitosti konfliktu v DRC je netřeba diskutovat.
A z pohledu zbytku světa? Zde se ukazuje ona ambivalentnost, která charakterizuje samotnou DRC. Nad situací konžských obyvatel svět alespoň v rétorické oblasti hledá efektivní řešení, ohledně celkové stabilizace DRC už mnohdy mlčí. Možná ona destabilizace, díky níž se nerostné bohatství DRC vyváží do světa za zlomek skutečné ceny z rukou povstalců, je z pohledu některých přece jen výhodnější.
Arabské revoluce obrátily pozornost světa k africkému kontinentu, ale reflektory dosahují k DRC jen sporadicky.
