Krize, škrty, reformy a následně stávky. To jsou slova, která se ozývají ze všech koutků společnosti. A nejenom té české. Evropa se bouří, odmítá utahování opasků, argumentuje tvrzením, že ona dluhy nevytvořila. Jednotlivé evropské vlády obviňují bývalé představitele, že vedli zemi k bankrotu a zoufalým rozpočtovým schodkům.
Nad vzniklými problémy by si nejraději každá vláda umyla ruce. Ekonomické problémy, které sužují celou Evropu a následujících několik týdnů ještě trápit budou. Řešení se hledají těžce a jsou drastická – škrtat se musí všude. A reformy pociťují opravdu všichni – i do nedávné doby bezstarostní studenti.
Reforma školství není v české společnosti oblíbeným tématem. Zoufalá nutnost obnovy vysokého a univerzitního vzdělání, skličující pohled na rozdílnou úroveň střední škol a učilišť či deset let připravovaná státní maturitní zkouška, k jejímuž zavedení převládá stále odpor. To jsou ohniska sporů, jimiž se nejenom současná koalice musí zabývat. Pokud problém začne řešit rychle a efektivně, poskytne následujícím generacím lepší vyhlídky než vysokou nezaměstnanost absolventů, která v současnosti zatěžuje pracovní úřady.
Ožehavým problémem se stává především zavedení školného na vysokých a univerzitních školách. Téma, které dokáže vyhrotit emoce české společnosti. Téma, jež rozvířilo dosud klidné vody studentského života ještě před samotným podpisem současné koalice.
Důvody, proč školné zavést, byly mnohokrát opakovány a ještě mnohokrát opakovány budou. Vždyť samotným rektorům je vyčítáno, že nedostatečně vysvětlují svým studentům nutnost školného. Proti nenáviděnému zápisnému, které ministerstvo školství Dobeše ušilo horkou jehlou, aby zaplácelo díry v rozpočtech vysokých škol a univerzit na následující dva roky, protestovali i rektoři – ale z jiného důvodu než studenti. Zápisné jim z principu nevadí, vlastně ho i vřele vítají. Problémem je, že ho s nimi nikdo neprodiskutoval, tudíž s ním nesouhlasí. Jak typický rys české společnosti.
Přesto ať se to studentům líbí nebo ne, školné bude – a dle mého názoru oprávněně. Financování vysokých škol a univerzit ze státního rozpočtu je trestně nedostatečné. Proto musí přijít nové alternativy, které zároveň umožní vysokým školám a univerzitám větší autonomii na české politice. Jedna může být propojení univerzit se soukromým sektorem, především oblastech výzkumu. Tato možnost se ovšem týká pouze technických oborů, ale i tak je v současném vysokém a univerzitním školství málo využívaná. Druhá – velmi reálná – je zavedení školného. A čeští studenti stále mohou jásat nad tím, že se nevyšplhá k takovým sumám, jako například v současnosti navrhuje britská vláda – ke čtvrt milionu korun!
Britská konzervativní strana v čele s Davidem Cameronem minulý týden odsouhlasila návrh na zvýšení školného z 3 290 liber na celých 9 000. Neboli skoro o trojnásobek! A je zjevné, že se to studentům nelíbí a vyrazili do ulic protestovat. Svůj nesouhlas dávají citelně znát, což pocítila například budova Millbank Tower, v níž strana sídlí. Univerzity si sice budou moct vybrat, jakou výši školného stanoví, minimální hranici ale vláda určila na 6 000 liber.
Najednou se zavedení školného v České republice na maximu deseti tisíc korun zdá úsměvné, když si to srovnáme s britským návrhem na skoro čtvrt milionu za rok. Zavedení školného je záležitostí nutnou, můžeme být ale rádi, že se pohybuje v těchto relativně malých částkách. A to by si měli uvědomit všichni ti, kteří stojí na druhé straně barikády školného.
Ještě jedno mají protesty ve Spojeném Království společné s politikou českou. Liberální demokraté před volbami slibovali, že se výše školného ani nedotknout, přesto nyní podepsali společně s konzervativní stranou, s níž tvoří koalici, onen zmíněný návrh. Alespoň vidíme, že před volbami se slibuje mnohé nejenom u nás, ale v celé Evropě.
