Já vím, že to je úplná blbost, že ryby přeci žijí ve vodě, ale když se zadaří, tak se i na silnici dají ryby chytat...
U domu máme rybníček nebesák, tedy vlastně tůň, který je ale dost zanesený bahnem a zarostlý řasami. Manžel jako správný rybář se rozhodl čistit přirozenou cestou, tedy pomocí ryb. Nějaké sice v rybníčku byly, ale ne ty správné. Na podzim jsme tedy sehnali nějaké amury, aby jednak žrali nadbytečný rákos, hlavně ale řasy. Rákos už skoro nemáme, zato je ale rybníček plný čehosi, nejspíš zbytků rostlin, které ze dna uvolnili amuři. Řešením prý jsou kapři, kteří to, co amur uvolnil, sežerou, navíc pořádně rozryjí a pročistí dno.
Manžel vše obvolal a zařídil, na mě zůstala jen ta poslední část, pro kapry dojet a přivézt je domů. Musím se přiznat, že s vozíkem jezdím nerada a couvat s ním neumím. Když je ale prázdný, umím ho odpojit a otočit a zase zapojit k autu, které si mezitím otočím. Tím naštěstí couvat umím. Vše mělo být jednoduché – dojedu k rybníku, kde mi půjčí káď, dají kapry, já je odvezu domů, vypustím káď (to není problém, má kohoutek na vypuštění) a odvezu zpátky.
Když jsme byli pro amury, postup byl stejný, jen jel i manžel, který umí couvat s vozíkem, takže odpojování a otáčení vozíku odpadlo. Amury nám dali do velké kádě s víkem, takže cesta zpátky domů byla v pohodě. I vypouštění pomocí kohoutku šlo rychle.
Když jsem ale přijela k rybníku pro kapry, cosi se nezadařilo. Na vozík mi totiž dali klasickou káď, tedy takový ten obrovský škopek. Manželovi to řekli správně, že mu půjčí káď, jen on si to vyložil tak, že mu půjčí nádrž na převoz ryb, teda tu s víkem. Takže jsem si nevzala nic, čím bych káď zakryla, aby mi ryby nevyskákaly. Ale bylo mi řečeno, že se nemusím bát, že si jen musím dát pozor při brždění, že se v kádi bude voda hýbat a potlačí mě do předu. Trošku mě to uklidnilo.
Pak mi ukázali, kam mám s tím vozíkem nacouvat, aby mi do kádě mohli nasypat kapry. Nacouvat? Já? A s vozíkem? To jsem v životě nedělala! Sice se mi pak jeden pán nabídl, že mi s tím couvne, ale když jsem se na něj podívala, raději jsem odmítla. Nějak to zvládnu. Manžel totiž včera iniciativně umyl auto, venku pršelo a na cestě u rybníka bylo dost bahno. Než řešit čištění auta (já jsem všude opatrně našlapovala, abych si moc neumazala boty), radši zvládnu couvání. Naštěstí mi ukázali a zacouvala jsem téměř na správné místo, aniž bych kohokoli přejela či zajela do rybníka.
Čekala mě už jen cesta zpátky. Jak to tak bývá, k rybníku vedla polňačka, místy samá díra. Aspoň jsem měla dost času si na káď plnou vody a ryb zvyknout. Bohužel mám přes zadní okno lištu se zadním světlem. Přesně v místě, kde jsem ve zpětném zrcátku měla vidět zadní hranu kádě. A případné ryby, které by tím směrem vyskočily. V prvních výmolech jsem přišla asi tak o třetinu vody, a to jsem jela krokem. Taky jsem si všimla, že občas nějaká ryba vyskočí, ale spadne zase zpátky do kádě. To jsem si ověřila na konci nejhoršího úseku polňačky. Vody bylo v kádi dost, do vozíku žádná ryba z kádě nevyskočila.
I po hladké asfaltce jsem jela dost pomalu a pořád hlídala káď a jestli z ní neskáčou ryby. Řidiči mi tu padesátku na státovce snad prominou, naštěstí jsem jich mým směrem potkala minimálně. Nebo si to stihli říct a radši jeli jinou trasou. Už jsem si začala oddychovat, že už jsem skoro doma, když jsem si všimla, že ryby skáčou čím dál častěji. Vždycky ale spadly zpátky do kádě. Nebo to tak aspoň vypadalo. Je pravda, že silnice byla už zase nic moc, ale jela jsem hodně pomalu, abych moc nešplouchala. Ale už jsem začínala mít strach, že ryby skáčou proto, že tam mají málo vody. Začala jsem přemýšlet, jak to udělat. Napadl mě rybníček ve vesnici pár kilometrů od cíle mé cesty, ale jako na potvoru jsem neměla v autě nic, čím bych mohla vodu nabrat a do kádě dolít. Tak jsem jen doufala, že to těch pár kilometrů ještě vydrží, nic jsem dělat nemohla.
Uprostřed vesničky, na krásně hladkém asfaltu, asi ryby vycítily, že jsme projeli kolem rybníčku. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč se najednou jedna rozhodla z kádě vyskočit. Naštěstí jsem si toho všimla a hned jsem zastavila. Auto jedoucí za mnou taky. A řidič si asi připadal jako v Jiříkově vidění. Ta ryba nejenže vyskočila z kádě, ale podařilo se jí to přesně v místě, kde byla káď až u kraje vozíku. U toho směrem do středu vozovky. Takže místo ve vozíku skončila uprostřed silnice. Kdyby si toho řidič za mnou nevšiml, asi jsem si vezla domů rovnou řízky k večeři. Takhle jsem jen po silnici chytala plácající se rybu. A pak ještě další tři ve vozíku. Těch jsem si vůbec nevšimla, že vyskočily. Snad až dolů na silnici vyskočila zatím jen jedna.
Ta vesnička byla ale asi začarovaná. Po dalších asi 300 metrech totiž vyskočila z kádě další ryba. A za ní hned další dvě. Jedna se zase trefila rovnou na silnici. Nevím, jak je to možné, ale zatímco mě za posledních 40 minut minulo jen jedno auto, i tentokrát ryba vyskočila v okamžiku, kdy za mnou někdo jel. Tentokrát jsem rybu na silnici chytila dřív, než auto přijelo, takže řízky nehrozily.
I když byl poslední úsek cesty nejhorší, spíš než silnice je to tankodrom, žádná ryba už naštěstí nevyskočila. Asi už tušily, že jsou teď pod mým přísným dohledem a že budou brzy v novém domově. A že jim tam z kádě přeliju malým kýblem vodu z jejich dosavadního působiště. Káď samozřejmě žádný vypouštěcí kohout neměla.
Ale stejně, když jsem jela vrátit zpátky káď, jela jsem pomalu a dívala se na silnici, jestli tam neuvidím nějakého kapra. Jelikož jsem žádného nenašla, vyvozuji si z toho dva možné závěry – buď jsem oba dva uprchlíky hned odchytila, nebo bude mít někdo dneska k večeři kapra. Trošku jsem se obávala i toho, že v té vesnici najdu u silnice rybáře s prutem, ale naštěstí tam nikdo neseděl. Nebo už mu došla trpělivost. Nebo mu došlo, že kapři na silnici se u nich nacházejí jenom jednou za uherský rok a ten okamžik těsně prošvihl.
