Tenhle poněkud zvláštní kompliment jsem slyšela před lety, když jsem v italském Itri dělala průvodkyni ve zbojnickém muzeu.
Ale nepředstavujte si pod tímto pojmem muzeum o nějaké legendární postavě typu Jánošíka, který bohatým bral a chudým dával. Jižní Lazio, ve kterém Itri leží, je strategická oblast, kterou vede cesta spojující Řím s Neapolí, Via Appia. A právě u Itri je důležitý průsmyk, ve kterém bylo možné útočit na projíždějící. Fra Diavolo, zbojník z Itri, bojoval na přelomu 18. a 19. století na straně Neapolského království proti Francouzům. Pokud zrovna nesloužil v armádě, bojoval se svojí tlupou zbojníků právě v tomto průsmyku, kde z okolních kopců číhali na projíždějící vojáky, které napadali stejným způsobem, jako to dělají zbojníci. Jen důvod byl trošku jiný.
Ale vraťme se k tomu komplimentu. Jednou přišel do muzea starší pán, tipovala jsem mu tak 70 let. Nechtěl vidět muzeum, chtěl si povídat. Vedle muzea je totiž menší centrum, kde se scházejí důchodci. Taková jejich klubovna. Při špatném počasí jsou uvnitř a většinou hrají karty, když je hezky, hrají na zahradě bocce, tedy italskou verzi pétanque.
Povídali jsme si, už ani nevím, o čem. Moje služba rychle a příjemně uběhla, byla to milá změna. Asi i pro něj, protože hned při další službě za mnou zase přišel a rovnou jsem od něj slyšela ten kompliment. Prý ti „dědkové“ jen hrají karty, nečtou, o nic se nezajímají, takže jsou hloupí a jeho to s nimi nebaví. A pak za mnou chodil pravidelně, jako by měl radar na mé auto zaparkované před muzeem.
Musím přiznat, že moje mozkové závity dostávaly pěkně zabrat. V Itri totiž mluví nářečím, kterému jsem ani po 7 letech neporozuměla. Zvládala jsem pochopit jen běžnou mluvu, hodně jsem dala na intuici. A i tak se mi často stalo, že jsem si myslela, že se baví o něčem, abych nakonec zjistila, že řeč byla úplně o něčem jiném. A tenhle pán byl navíc neskutečně sečtělý! Jeden den se se mnou bavil o čtvrté generaci atomových elektráren, další o nejnovějších fotografiích Saturnu a jeho měsíců, potom o černých dírách. Bývala bych se potřebovala připravit na rozhovory s ním, abych nevypadala jako úplný nevzdělanec, ale u něj člověk nikdy nevěděl, s čím příště přijde. Dobré na tom bylo, že většinou mluvil skoro italsky, takže jsem mu rozuměla.
Nejradši jsem ale měla dny, kdy povídal o historii Itri, o místních pověstech (o některých jsem vůbec nevěděla, znalo je už jen málo lidí), o místních lidech. A třeba i o tom, proč zrovna mají svoji přezdívku. V Itri totiž má snad každý vedle svého oficiální jména a příjmení i přezdívku. Vlastně když o sobě mluví, používají pouze přezdívky, často ani neznají skutečné příjmení.
Bylo krásné ho poslouchat, i když vlastně ani nevím, jestli jsem vždycky pochopila, co říká. V těchto chvílích totiž mluvil nářečím. Byl do svých vyprávění tak zabraný, že jsem ho nechtěla přerušovat, radši jsem se snažila intuitivně pochopit, o čem mluví. A pokaždé si říkala, že si musím napsat, o čem mi vyprávěl, abych to nezapomněla. Bohužel jsem to nikdy neudělala.
Jednou jsem se o tomto pánovi bavila se známým, který znal snad všechny lidi v Itri. Jaké bylo moje překvapení, když mi řekl, že mu je už 84 let! Nejen, že na ten věk nevypadal, hlavně jeho mysl se zdála být o mnoho mladší. A navíc měl, jako většina lidí z jeho generace, vychozených jen pár tříd základní školy. Tak si říkám, kam to mohl dotáhnout, kdyby byl býval studoval. Nejspíš by byl nějakým vynálezcem nebo třeba spisovatelem.
Já můžu jen doufat, že až zestárnu, bude můj mozek fungovat aspoň z poloviny, jako jemu. Jestli se tedy jeho věku vůbec dožiju.
