Vždycky jsem byla psavý typ. Psavý a přemýšlivý. Neexistuje snad jediná minuta dne, kdy bych nad něčím nepřemýšlela. Občas si říkám, že bych ten můj mozek potřebovala vypnout, ale ono to nejde. Tak si říkám, že bych měla začít psát, ale není to zase tak jednoduché. Sice píšu všema deseti, ale na to, jak rychle se mi myšlenky honí hlavou, je to pořád pomalu. A chodit celý den s diktafonem se mi taky nechce. Nakonec jsem se rozhodla pro blog. Třeba se mi nakonec něco na papír...pardon, na obrazovku...podaří dostat. Jen tak to, co se mi zrovna honí hlavou. A třeba se to někomu bude i líbit.
Vlastně si nejlíp urovnávám myšlenky, když ulehnu do postele. Takže je nemožné, abych je rovnou zapsala. No a do rána je samozřejmě zapomenu. Pak se mi honí hlavou spousta myšlenek, když jsem naštvaná. Občas si říkám, že pár rozbitých talířů by to vyřešilo, ale jsem holka šetřivá, takže to v sobě držím a přemýšlím (Božka by ze mě měla radost). Až pak jednoho dne vybuchnu a to upřímně lituju toho, kdo ten můj výbuch způsobil. Ale jelikož je to ta samá osoba, kvůli které jsem chtěla rozbíjet talíře (určitě do té doby už několikrát), ale vždycky jsem se dokázala kontrolovat, dobře jí tak. Asi se mnou předtím nechtěla komunikovat. Což se tváří v tvář komunikace vyžadující osoby nevyplácí. Já problémy ráda řeším hned, jinak se moc rozleží a dělají neplechu. Navíc jsem typická štírka, takže si všechno pamatuju a většinou v nevhodnou chvíli to vytáhnu na povrch. Za to se omlouvám - nejsem vypočítavý člověk, jen občas dřív mluvím, než přemýšlím.
No a o čem by vlastně měl být tenhle blog? Jsem často v Itálii, takže hlavně o tom, co se vám tam může přihodit. Přeci jen se jedná o trochu jinou mentalitu, navíc jsem teď docela jižně (v kraji, který je jako náš Středočeský - tedy kraj kolem Říma, v jeho nejjižnější části), takže těch rozdílů bývá docela dost. Možná občas napíšu i o tom, co se mi děje či dělo v Čechách, i když občas by to bylo spíš na detektivku (nebo na odvezení do Bohnic...ale tam se prý pěkně odpočívá...). Hlavně doufám, že vás nebudu moc nudit.
Jen tu neočekávejte nic o politice či náboženství. Protože se řídím pravidlem, že mezi přáteli jsou to dvě zakázaná témata. A já si nechci utvářet nové nepřátele (teda doufám, že teď jich mám opravdu jen málo, nejlépe žádného). Navíc mám zcela vyhraněný a neměnný názor na politiku i na náboženství (ten zcela atypický), který dokážu i argumentovat (a proto se tu v Itálii, pokud na politiku dojde řeč, dohadujeme - protože nejsem jako většina Italek, které jen na všechno kývají, ale mám svůj názor, který dokážu obhájit, což převážně mužské pohlaví vyvádí z míry).
Také jsem si dala jedno předsevzetí. Totiž že mé příspěvky budou jen tak dlouhé, aby se vešly na stránku, na které je píšu, aniž bych ji musela posouvat kurzorem... Takže na další mé povídání si budete muset počkat....
