Princip je princip! Před svatbou spolu žít nesmíte!

Že jsme ve dvacátém století a na tohle si už nehrajeme? Omyl! I dnes se najdou tací, pro které přes tuhle zásadu nejede vlak. I když všechna pravidla jdou nakonec nějak obejít.

Já jsem tuhle situaci zažila před dvaceti lety, ale naštěstí jsem nebyla protagonistkou. Tou byla se mnou téměř stejně stará přivdaná neteř. A ne, nebylo nám osmnáct, ale o pár let víc.

S přítelem chodila už dlouho, byli to moderně smýšlející mladí lidé. Před svatbou chtěli tedy žít nějaký čas spolu, protože scházet se je jedna věc, ale žít spolu běžný život je věc druhá. Co kdyby jim to nakonec spolu neklapalo, snadnější je rozejít se nežli se rozvádět. V té době nebyl v Itálii „rychlý“ rozvod možný, byla nutná alespoň tříletá odluka a až poté rozvod. Navíc pro církev je rozvod stále velkým tabu, rozvedený věřící přichází o mnoho privilegií. Pro silně věřící Italy je tedy rozvod opravdu velkým problémem.

Neteřin přítel měl s bratrem postavený dvojdomek sousedící s domem jejich rodičů, stačilo se pouze sestěhovat se k sobě. Ale ouha, oba dva narazili na své rodiče. Bez svatby spolu žít nesmí! Jak to udělat? Na jednu stranu chtěli pořádnou, velkou svatbu v kostele s alespoň stovkou hostů, to se přeci sluší. Ale také to znamená několik měsíců příprav. Na stranu druhou chtěli už žít spolu. Naštěstí existovalo jedno řešení, totiž svatba „světská“, tedy na radnici. Pro všechny příbuzné bude platit ta velká, církevní svatba, ale díky té „světské“ budou moci spolu žít i před touto „hlavní“ církevní svatbou. Rodiče s takovým řešením naštěstí souhlasili, a tak se ty dvě hrdličky mohly nastěhovat k sobě.

Po několika měsících společného bydlení a příprav se přiblížil den „D“, jejich „oficiální“ církevní svatba. A velké překvapení pro moji neteř, neboť se čtrnáct dní před svatbou musela odstěhovat vlastně už od svého manžela. Nikdo z příbuzných kromě rodičů totiž nevěděl (nebo to alespoň nevěděl oficiálně), že jsou již manželé, a před svatbou spolu přeci žít nemůžou! Vlastně žádnou noc spolu před svatbou nemůžou strávit! Princip je princip! A vůbec nevadilo, že kdykoli přijel někdo na návštěvu k rodičům neteřina manžela, její auto stálo před domem. Mohla být přeci na návštěvě…

A když odstěhovat, tak kompletně! Nestačilo schovat do skříní a skříněk všechny její věci. V domě na ni nesměla zůstat ani památka, ani ženský vlásek nesměl nikde být! Mezi obřadem v kostele a slavnostní hostinou, když se novomanželé jedou fotit, je totiž zvykem uspořádat v jejich novém domě malý bufet, během kterého si svatebčané dům prohlédnou. A co kdyby chtěl někdo vidět, jestli mají všude uklizeno, včetně skříní? A tak musela neteř všechny své věci sbalit do krabic, dům celý pořádně vygruntovat a vydezinfikovat, aby v něm nebylo cítit ani trošku její vůně, věci odvézt k rodičům a sama se na ty dva týdny nastěhovat do svého starého pokoje. Protože před svatbou jezdí návštěvy a ty musí vidět, že novomanželé spolu do té doby nežili, že noc svatební bude jejich první společnou nocí.

Naštěstí už o tom ale nechtějí mít žádné fyzické důkazy...