Jelikož jsem původním povoláním právník, měla bych na to být zvyklá. Ale nezvyknu si nikdy. Na co? Na styl, kterým píší advokáti, soudci, státní zástupci. Na ty složité formulace, kterým někdy nemůžou rozumět ani oni sami.
Natož pak obyčejní lidé. Občas mi připadá, že tím odůvodňují výšku svého honoráře. Aby ukázali, že jejich práce je tak složitá, že jí obyčejný člověk ani nemůže rozumět. Neříkám, že není složitá. Někdy je opravdu komplikovaná. To ale nic nemění na tom, že jde všechno napsat o hodně jednodušeji.
Někdy si říkám, jestli je to vůbec baví. Stačí věci popsat jednoduše a na pár řádcích. On ten, kdo to bude číst, bude taky rád, že nemusí číst zbytečnosti. Hlavně, pokud to musí číst soudce. Když si představím, kolik zbytečných slov musí zpracovat! Občas se délce soudů nedivím…
A což když je to pak třeba přeložit! To je někdy opravdu oříšek. Mám výhodu, že mám vystudovaná práva, trošku praxe z Itálie, diplomku psanou o italském právu. A italštinu mám na docela slušné úrovni. Takže bych měla mít všechny předpoklady k tomu, abych bez problémů překládala právnické texty.
Jenže ouvej, občas si připadám, jako bych italsky ani nerozuměla. Protože italští advokáti a soudci mají ještě jednu zálibu. Do již tak složitých a těžko srozumitelných textů rádi vkládají latinské výrazy, používají nadbytečná přídavná jména, která mají v češtině všechna stejný překlad, stále častěji si dokonce vymýšlejí nová slova. A chudák překladatel leží mezi slovníky, tráví hodiny vyhledáváním na internetu, poptáváním se na různých fórech, ale výsledek je nulový. V lepším případě se jedná o neznámé slovo, jehož význam jde vytušit. Takže se jen v nějaké encyklopedii (protože ve slovníku to slovo nenajde) ujistí, že ho chápe dobře (často se stává, že to je dávno nepoužívaný archaický výraz převzatý někde od Danta). V tom horším ale to slovo zkrátka neexistuje. Nejen, že ho nenajde ve slovníku, ale nenajde ho ani nikde na internetu. Co teď? Řeknete si, proč být takový puntičkář, že stačí to slovo vynechat. Ale co když to slovo zcela obrátí význam věty? V tu chvíli by byl překladatel nejraději muškou v mozku pisatele textu, aby pochopil, co tím vlastně chtěl říci. Naštěstí jsem se vždycky nějak dopídila, co by to neexistující slovo mělo znamenat, často pomůže další text. Ale děsím se chvíle, kdy se to nestane a já budu na konci sil. A odevzdám překlad doufajíc, že to neznámé slovo nezměnilo význam věty na opačný.
Jindy je problém, že vidíte v řadě za sebou třeba šest přídavných jmen, z nichž čtyři mají úplně stejný význam a v češtině je pro všechny jedno jediné slovo. Většinou to nevadí, česká věta bude kratší. Pokud ale pracujete pro agenturu, ještě navíc italskou, je občas obtížné vysvětlovat, proč tam chybí tři slova. Lidé, kteří by měli vědět, co překládání obnáší, často ani nejsou schopní pochopit, že každý jazyk je jiný, a ne vždy je tak košatý. Zase se překladatel naučí argumentovat a stát si za svým, i to je dobrá škola.
A úplně nejlepší je, že Italové, ač mají v italštině pravidla pro psaní čárek v souvětích, tato pravidla zásadně nedodržují. Když vidím souvětí s čárkami, skáču radostí. Protože mi to hodně usnadňuje práci, když je vše rozdělené. Bohužel se to ale nestává často. Spíš je to světlá výjimka. Obvyklejší jsou dlouhatánská souvětí bez čárek a překladateli, vyber si, co k sobě patří. Mám rekord a doufám, že ho nikdy nepřekonám. Jedno souvětí čítající 270 slov bez jediné čárky. Více než jedna strana souvislého, právnického a dosti složitého textu (včetně latinských a archaických výrazů). Nakonec jsem si to souvětí vytiskla a tužkou do něj začala dělat čárky. Trvalo mi to 3 hodiny, než se mi podařilo správně celý text rozkouskovat, další 2 hodiny jsem ho pak překládala. A pak Vám agentury posílají e-maily s poptávkou přeložení 10 stran právnického textu s odevzdáním do několika hodin a diví se, že jim ani neodpovídáte…
