Pojedeme k moři? Na skútru?

Jednoduché otázky, na které je jasná odpověď, pokud se zrovna nacházíte v Neapoli a na moře vidíte z okna. Koho by napadlo, že mohou být pěkně záludné?

Skútry jsem vždycky považovala za dobrý dopravní prostředek do města a třeba k moři vzdálenému pár kilometrů. V Itálii je mají snad v každé rodině. Ve velkých městech s ním krásně prokličkujete mezi auty, navíc máte méně starostí s parkováním. Na jihu je to ideální prostředek na výlety k moři, kde se také parkuje jen s obtížemi. Pokud tedy nemáte děti, které se na skútr nevejdou. Ale v Neapoli jsem viděla na skútru i celou čtyřčlennou rodinu. Což je něco, co určitě nedoporučuju zkoušet.

Když jsem tedy dostala ony dvě otázky, hned jsem souhlasila a těšila se, že za pár minut už budu ležet někde na pláži a opalovat se. I když jsem byla motorkami a skútry nepolíbená. Nejenže jsem je neuměla řídit a řidičák na ně nemám, nikdy jsem na nich nejela ani jako spolujezdec. Trochu jsem měla strach, ale těch pár kilometrů, těch pár minut nějak zvládnu a zvyknu si. Výběr pláže jsem nechala na kamarádovi, jako místní všechny pláže znal a říkal, že mě vezme na nějaké hezké místo. Cesty jsem tam neznala, řídila jsem se pouze tím, že pár kilometrů ode mě bylo vidět moře, takže někam tím směrem musíme jet.

Trošku jsem se tedy zarazila, když jsme několika kilometrech jízdy směrem na jih, kdy jsem stále viděla pár kilometrů ode mě moře, najednou najeli na dálnici. Řekla jsem si, že to asi bude rychlejší nežli projíždět Neapolí, jižní část mi nepřipadá zrovna moc bezpečná. Jenže jsme jeli dál a dál a míjeli další a další sjezdy. Začínala jsem přemýšlet, kam to vlastně jedeme. Moře jsem měla stále po své pravici, ale pořád pár kilometrů od nás. Ale kamarád zajisté ví, kam mě veze, prý se mi tam bude líbit. Určitě ví, co dělá, stejnou cestu absolvoval už tolikrát…

Ta cesta k moři nakonec trvala hodinu. Za tu dobu jsem na skútru přestala mít strach, v čemž mi pomohly i děti, které jsem viděla bez bázně sedět na skútru za svými většinou otci. Všichni jeli zjevně k moři. Asi je to tam tedy normální, že se najede na skútru na dálnici a jede se vykoupat.

Musím říci, že ta cesta stála za to, moře, kam jsme dojeli, bylo nádherné. Čistá kamínková pláž, čisté moře, kolem mě plavaly barevné rybičky. Co víc jsem si mohla přát!

A stejnou cestu jsem absolvovala i v dalších dnech, tedy téměř hodinovou (někdy i delší) cestu na skútru k moři. Někdy po dálnici, někdy po okreskách. Pokaždé jsme dojeli na jinou pláž, vždy krásně čistou s průzračným mořem. Rychle jsem si zvykla na tento pro mě trochu zvláštní způsob cestování.

Jenom si nedokážu představit, jak by podobná otázka dopadla tady v Čechách. Pojedeme se na otočku vykoupat na Seč? Na skútru? Asi by na mě všichni koukali jako na blázna.