Nejsem odborník, ale z vlastní zkušenosti vím, že i když budu mít cizí jazyk tak zažitý, že v něm budu dokonce i přemýšlet, vnímat ho budu jinak než svůj rodný jazyk. I když si to ani neuvědomím. A o to je to vše horší.
Trvalo mi to spoustu let, než jsem na to přišla. Bylo to jako studená sprcha, ale pomohlo mi to uvědomit si spoustu věcí. Pochopit, proč jsem dovolila, abych se změnila. A pak najít sílu vše zase vrátit do starých kolejí. I když mi to občas dělá problémy i dnes, protože si připadám zlá. Ale nejsem jí, jen se občas vrátí pochybnosti o mně samé.
Že tohle vše nedává smysl? Kdo to nezažil, pro toho je to těžké pochopit. Kdo to zažívá, možná si najednou uvědomí spoustu věcí. A možná začne některé věci ve svém životě měnit.
Ještě na vysoké jsem byla hodně suverénní a sebevědomá. Během několika let jsem se ale úplně změnila, byla jsem vystresovaná, vystrašená, sebevědomí na nule. Ale naštěstí jsem zase zpátky stejná, jako dřív. Nebo skoro. Divila jsem se, jak jsem mou změnu mohla dopustit, nic mi nedávalo smysl. Pochopila jsem to v okamžiku, kdy jsem pomáhala jedné Češce s italskou smlouvou, jednalo se o koupi nemovitosti v Itálii. Paní si ji nechala v jedné agentuře přeložit do češtiny (a pak ještě jednou ode mě, protože překlad, který dostala, byl nesrozumitelný), odnesla ke své advokátce a řídila se jejími radami. Chtěla, aby bylo vše co nejvíce podobné tomu, na co je zvyklá v ČR. Samozřejmě v rámci možností.
A pak se mi dostala do rukou spousta překladů smluv, ve kterých byly takové podmínky, na které by kupující nikdy nepřistoupil, pokud by měl podobnou smlouvu podepsat v ČR. Například udělení generální plné moci prodávajícímu, který prakticky jménem kupujícího mohl jakkoli s nemovitostí nakládat, klidně ji i dál prodat. To by si do české smlouvy nikdo ani nedovolil vložit, natož to pak podepsat. Věděla jsem, že zrovna v tomto případě dotyčný takovou smlouvu podepsal, ani si ji nedonesl k českému advokátovi, aby mu ji zkontroloval, případně navrhl změny. Proč?
Myslím, že to je proto, že si v podvědomí myslíme, že pokud se jedná o něco cizího, čemu úplně nerozumíme, protože je to odlišné od toho, na co jsme zvyklí, bude to tak správně, protože v té cizině je to tak normální. Pohybujeme se na cizí půdě a podřizujeme se. Kdyby ale měl smlouvu připravit náš právník a pak se měla přeložit do cizího jazyka, chtěli bychom ji takovou, na jakou jsme zvyklí, a úpravy používané v cizím státě bychom do smlouvy zahrnout nechtěli.
Já jsem si uvědomila, že jsem to měla i v osobním životě. Že díky (nebo spíš kvůli) tomu, že mluvím italsky, jsem ochotná tolerovat spoustu věcí, které bych v Česku (nebo spíš v češtině) nikdy netolerovala. Až s odstupem času, kdy se rány zahojily, jsem se na všechno začala dívat jinýma očima. Když jsem žila v Itálii, opravdu jsem v italštině i přemýšlela, úplně plynule jsem přecházela z češtiny do italštiny a naopak. Mluvila a přemýšlela jsem rovnou v italštině, nikdy jsem si nic v duchu nepřekládala. A v tom byl ten problém. Naskočila jsem do jedoucího vlaku, protože jsem se italsky učila „za pochodu“, ne ve škole, a v italštině mi chyběl jakýsi „mateřský dohled“. Ta máma, která mi jako malé říkala „tohle je sprosté slovo, to se neříká“ nebo třeba „tohle nesmíš říkat, tím druhému ubližuješ“. A také škola, ve které mi říkali podobné věci. Italštinu jsem si nepřekládala, ale rovnou ji vnímala. A vnímala pohledem toho, kdo mě jazyk učil. Nechtěně jsem přejímala způsob jeho myšlení.
Vysvětlím to na příkladu sprostého slova. Když odmalička slýcháte, že nějaké slovo je sprosté a neříká se, máte to v sobě a zkrátka to slovo nepoužíváte, teda většinou. Když pak ale slyšíte běžně říkat sprosté slovo v cizím jazyce a nikdo vám neřekne, že se jedná o sprosté slovo, považujete za normální ho také používat. Pak se dostanete do jiného kraje, kde je takové slovo považováno za tak sprosté, že je neslušné ho používat, což vy nevíte, a běžně ho v mluvě používáte. A lidé okolo se na vás koukají skrz prsty. Protože jim nedojde, že vy to slovo vnímáte jinak. Že vám nikdo nikdy neřekl „Hele, tohle slovo nepoužívej, to je sprosté. To jen u nás se používá tak často, jako dobrý den.“
Když si tohle uvědomíte, dojde vám, jak moc jste v cizině dělali ústupků. Někdy to váš život ani moc nezmění, ale v mém případě byla změna opravdu obrovská. I kvůli tomu, že jsem občas pochybovala o tom, zda jsem správně rozuměla nebo zda jsem to správně pochopila. Přeci jen nebyla italština mým rodným jazykem. Navíc je potřeba si uvědomit, že různé národy vnímají různé věci rozdílně, mají odlišný humor, odlišně vnímají ironii, sarkasmus. Co pro jednoho může být vtipem, pro někoho jiného je urážkou.
Dřív jsem byla pyšná na to, že v italštině myslím, že si ji nemusím překládat. Vlastně jsem za to ráda pořád, stále tak funguju. Ovšem pochopila jsem jednu věc - pokud se jedná o důležité věci, ale třeba i (a hlavně) o vztah, je třeba se občas (a ze začátku velmi často) zastavit, nadechnout se….a přeložit si to do češtiny. Případně si to nechat zopakovat, aby byl význam jasný. Představit si, že tu věc vám říká někdo česky a podle toho reagovat. Přestat přemýšlet v cizím jazyce a začít přemýšlet česky. A nebo si rovnou představit, že stojíte třeba na Karlově mostě a o dané věci se s někým bavíte česky. Najednou zjistíte, že i když jste původně, ve stavu myšlení v cizím jazyce, chtěli reagovat jedním způsobem, najednou reagujete jinak. Reaguje vaše pravé já, ne to v cizí zemí převzaté společně s jazykem.
Kdybych tohle věděla dřív, asi by se můj život ubíral jiným směrem. Možná bych vůbec neskončila v Itálii. Ale to by vlastně byla škoda…
