Já naštěstí jo. Čirou náhodou k nám tenkrát v baru na pláži přišel krásný bílý kocourek. A už u nás zůstal. Kocour cestovatel, léto v Itálii, zima v Čechách. Ani neví, jakou mi tenkrát prokázal službu. Já pomohla jemu, on netušíc (a tenkrát jsem to netušila ani já, jak se bude za pár let hodit) pomohl mně.
Už se vám někdy stalo, že jste před odchodem z domu dávali na všechny dveře kočičí chlupy? Že jste si pořádně prohlédli byt, aby jste hned při návratu viděli, v čem se vám za vaší nepřítomnosti kdosi hrabal? (tenkrát ještě byly telefony s foťákem nad mé finanční možnosti) A ne, nehrabe mi, to opravdu ne...
Jen jsem se najednou, nečekaně a zcela nevinně ocitla v situaci, kterou bych nepřála nikomu. Nejen já, ale i celá má rodina. Najednou se na některé příběhy lidí dívám úplně jinak, protože vím, že se to může stát každému... Je to příběh dlouhý, složitý a dodnes nevíme, proč to všechno. Občas se všechno začne dít znovu nebo intenzivněji, to si myslíme, že jsme opět píchli do vosího hnízda. Ale jsou to jenom dohady... Po téměř deseti letech stále jenom dohady...
Rozhodla jsem se, že o tom začnu veřejně psát. Já se totiž nemám za co stydět, nic jsem nikomu neudělala, tak nevím, proč by má rodina nemohla žít normální život.
Psát o čem? O sledování a odposlouchávání naší rodiny. Trvající léta. Troufám si tvrdit, že o menší intenzitě trvá dodnes. O tom, že v tom nejhorším, nejsledovanějším období bylo nemožné nechat opuštěný dům, byť jen na hodinu. Nejdřív pouze dům mých rodičů akdyž jsem se začala angažovat více ve zkoumání, proč to všechno, i můj dům. To proto ty kočičí chlupy (a naštěstí bíle natřené dveře i rámy), to proto výrazně zlepšená vizuální paměť. Jenže nikdo nemůže být od rána do večera zavřený doma. Já jsem zůstala u chlupů, batůžku s důležitými dokumenty a neustálé kontroly počítače. A strachu být sama doma, na konci vesnice, u lesa, jediné sousedce téměř osmdesát let. Rodiče si kvůli tomu koupili diktafon. Pomohl jen k tomu, že jsme zjistili, že kdo chodí k nim do domu, má alergii na kočky. Před jeho vypnutím totiž vždycky kýchnul...a zapomněl to vymazat.... Zjistili jsme, že v bytě byly štěnice. I v mém domě. To jsme ale zjistili, až když je odstranili...to už si totiž nedávali pozor, aby dali zásuvku správně na své místo, pořádně utáhli lustr.
Ale občas to mělo i své dobré stránky. Rodiče například nikdy nedali do provozu digestoř. Sice byla nad sporákem přišroubovaná, měla i šňůru, tu ale nikdy nikdo nezapojil... Ale po jedné "tajné" návštěvě najednou digestoř fungovala. Poprvé po téměr 20 letech! Navíc to bylo v době, kdy si rodiče mysleli, že už je klid, takže pozornost všech odpadla.
Nebo v době, kdy jsme přestali mít strach (teda ne úplně, s tím jsme se už naučili žít) a začali si hrát na schovávanou. Prospělo to našemu zdraví, protože jsme jezdili autem za město. Auto nechali na kraji silnice, v něm i vypnuté mobily, a šli na procházku. Tam jsme se domluvili na dalších krocích a pak dělali, jako že nic netušíme. A pak jsme naše sledovatele vytáhli na výlet po místním okolí...třeba do lesní restaurace...oni jak blbci někde schovaní, aby nás mohli odposlouchávat, my si mezitím pochutnávali na srnčím guláši. Jak málo někdy stačí k lidské radosti....
