Přiznám se, že občas využívám (ale nezneužívám) toho, že jsem žena. Někdy mi to totiž pomůže dostat se někam, kam bych se jen tak nedostala. Třeba k chovatelům slávek v neapolském zálivu.
Vlastně jsem občas až moc důvěřivá a až dodatečně si uvědomím, že bych si mohla zadělat na pěkný průšvih. Ale odvážnému štěstí přeje, ne?
Hrozně ráda fotím, foťák mám pořád s sebou. Nebo aspoň mobil s dobrým foťákem. Pro jistotu obojí, kdyby jednomu došla baterka. Když jsem v Neapoli, ráda chodím do malého přístavu u hradu Castel dell’Ovo. Je u něj pár hospůdek, kde si ráda sednu na kafe nebo na aperitiv a užívám klidu téměř uprostřed živoucího města. Hlavně tam ale ráda fotím, miluju pohled přes lodičky na Vesuv. Většinou tam potkám jen pár rybářů, turisté tohle místo moc neznají. Což mi vůbec nevadí. Aspoň mám na focení klid a můžu si pro lepší záběr klidně lehnout na zem, aniž by na mě někdo divně koukal.
Když tak nad tím přemýšlím, tak je focení dobrý způsob poznat nové lidi. Často se totiž někdo nabídne, že mě vyfotí, a hodně často je to záminka pro seznámení se. Tenkrát to bylo stejné, začalo to nabídkou, že mě vyfotí. Sympatický Ital s asi čtyřletým klučinou. A hned se mě zeptal, jestli se nechci projet lodičkou. Koukala jsem se nedůvěřivě, i když jsem rovnou neřekla ne. Lákala mě možnost vyfotit si hrad z moře. Taková příležitost už se mi asi víckrát nenaskytne! Navíc tam byl jeho syn, takže jakási záruka toho, že se mi nic zlého nestane. A když mi řekl, že potřebuje odvézt vodu tátovi, který zrovna sklízí slávky, bylo rozhodnuto.
Tak blízko se k pěstitelům slávek už asi nedostanu, to si nemůžu nechat ujít! Takže foťák do ruky a jede se! Vlastně jsem foťák do ruky ani nestačila vzít. Hned se nabídl, že mi udělá fotku s hradem a lodičkami v pozadí. Už jsem se moc těšila na super fotky. Takže jsme poodjeli od přístavu, udělali pár fotek a jeli k lodi, ze které rybáři sklízeli slávky. Teda nevím, jestli se jim říká rybáři. A jestli se slávky vlastně chovají nebo pěstují. Když je to živočich, měl by se chovat, ne? Na druhou stranu se zase vůbec nehýbá, roste na kůlu, tak je možná správné napsat pěstovat. Ale to teď řešit ani nechci. Důležité je, že jsem měla možnost vidět, co tam vlastně dělají. No, to vlastně taky nevím, co přesně dělali. Vždycky jen povytáhli lano, na kterém rostly slávky, koukli se na něj a zase ho ponořili do vody. Předpokládám, že kontrolovali, jak jsou velké a jestli je možné je už odřezat a odvézt někde do restaurace, aby si na nich někdo ještě ten večer mohl pochutnat.
Bylo zajímavé je pozorovat. Škoda jen, že jsem si je nemohla vyfotit. Foťák se totiž při focení mne s hradem v pozadí vybil…a telefon se mi vybil taky, zapomněla jsem ho totiž dát přes noc na nabíječku. Jo, to jsou ti připravení fotografové…. Každopádně jsem měla zase trošku jiný zážitek, který už se mi asi opakovat nebude.
A ten sympaťák? Přiznám se, že jsem ho využila jen na tu projížďku lodičkou kolem přístavu. Děsí mě představa, že bych se měla zamilovat do někoho, kdo žije v Neapoli. Bojím se totiž, že vybuchne Vesuv…
