Když jsi Čech, tak v Itálii jsi z půlky světa

Opravdu, nevymýšlím si. Ač jsme součástí Evropské unie, nejkratší vzdálenost (po silnici) mezi českými a italskými hranicemi je nějakých 400 km, v Itálii se občas nestačíte divit, odkud že to pocházíte.

Úplně nejběžnější je, že o vás pořád mluví jako o Čechoslovákovi. I když už jsme 26 let dva samostatné státy, pro většinu Italů jsme pořád jediný stát. Ale nevadí mi to. Narodila jsem se v Československu a tak nějak to pořád mám, jako bychom žili stále v jednom státě. Ale je pravda, že to rozdělení dělá v Itálii na úřadech problémy dodnes. Italské rodné číslo se totiž skládá z písmen a číslic. Takže je v něm vedle data narození i část vašeho jména i příjmení, a dokonce i místo narození. No, a to je ten kámen úrazu. Na rozdíl od českého rodného čísla se to italské totiž může změnit. Změna jména není tak obvyklá, i po svatbě si Italky nechávají své příjmení. Když ale dojde ke změně státu, ve kterém jste se narodili, je to problém. Protože Italové pak mění i rodné číslo, vlastně tři číslice na jeho konci. Takže i když jsem se narodila v Československu, pro Italy jsem se narodila v České republice. Mně osobně se to zdá nelogické, ale co nadělám. Nejhorší ale je, že v Itálii nejde nic automaticky. Ani ta změna rodného čísla. A co úřad, to jiný přístup. Jednou vás mají vedeného pod starým rodným číslem, s narozením v Československu, podruhé už pod novým, s narozením v České republice. A když pak nutně potřebujete, aby byly dokumenty v pořádku, tak lítáte po úřadech jako hadr na koštěti a snažíte se to vyřešit. Je to běh na dlouhou trať. Na hodně dlouhou trať…spíš než maratón je to cesta kolem světa. A když pak máte vše sjednocené a v pořádku, většinou se to podaří po několika měsících, je to na oslavu hodnou svatební hostiny.

Ale abych se vrátila k tématu. Hodně záleží i na tom, jací cizinci z východní Evropy žijí v oblasti kolem Vás, podle toho vás místní zařazují. Jednu dobu jsem žila v městečku, kde tvořili asi 20 % obyvatel Rumuni. Takže bylo běžné, že si i o mě mysleli, že jsem Rumunka. Tak nějak jim to připadalo logické. A jelikož mě neslyšeli mluvit, aby zjistili, že můj jazyk je jiný, není se čemu divit. I když…asi by stejně nepoznali, že čeština není rumunština, i když je rumunština italštině tak podobná, kdežto čeština jí je vzdálená na sto honů.

Občas se stane, že z Čecha udělají Moldavana. To se může zdát postavené na hlavu, ale vlastně to lze jednoduše vysvětlit. Je to taková zvláštní logika, trošku nepochopitelná. Nebo možná i hodně. Italové si dokáží spojit Čecha s Prahou. A taky Prahu s Vltavou. A Vltava se italsky řekne Moldava. No a Moldava – Moldavia, to je přeci logické, ne?

V jednu dobu se mých kamarádek často ptali, jak jsou na tom příbuzní, když je u nás válka. Nejdřív to bylo samozřejmě každému divné, jak na to přišli. Vždyť i se Slovenskem jsme se rozdělili úplně v poklidu, na rozdíl od Jugoslávie. Jenže pro Italy písmenko sem, písmenko tam. Takže Cechia a Cecenia, tedy Česko a Čečensko, to je vlastně to samé.

O tom, že nás spojují s Bulharskem, jsem tu už kdysi psala. Jednou jsem vyřizovala pracovní telefonát s jedním českým klientem. A jelikož jsem taková Italka a hodně gestikuluju, ani při tom telefonování nejsem úplně v klidu. Něco jsme řešili a já jsem mu přitakávala. Takže jsem hlavou pokyvovala a přitom říkala to své nespisovné „…nooo….nooo….nooo“. Což italsky znamená „ne“. A protože všichni dobře vědí, že v Bulharsku se hlavou gestikuluje opačně, asociace Česko = Bulharsko se přímo vybízela. Ale škoda, aspoň kousek bulharského moře bych v Česku brala.