Když je silná vůle a dobrosrdečnost lidí silnější než fyzické limity vašeho těla

Italové jsou národ cyklistický. Teda spíš sportovně-cyklistický, ne nákupně-cyklistický nebo pivečko-cyklistický.

Kolo tam nemá úplně každý, mnoho Italů na kole neumí vůbec jezdit, ale když už jezdí, není to proto, že jedou na nákup nebo že výlet na kole završí u vychlazeného pivečka, ale je to pro ně čistokrevný sport, jako třeba běhání.

A taky když už na kole jezdí, většinou si na to pořídí pořádné kolo, které občas stojí víc než staré auto, které mají v garáži. A k němu samozřejmě patří i pořádný cyklistický dres, nejlépe podle oblíbené cyklistické stáje a pokud možno každoročně nový model odpovídající aktuální cyklistické sezóně. Na jednu stranu je to dobré, protože když máte chlapa cyklistu, máte vyřešené veškeré dárky k narozeninám i Vánocům. Když nad tím tak přemýšlím, když jsem začala v Itálii na kole jezdit já, asi jsem byla jediná, kdo měl na sobě obyčejné triko (pak tedy sice cyklistický dres, ale takový normální „český“, turistický, ne závodní podle oblíbené stáje) a na nohou botasky. I když ty jsem rychle vyměnila za cyklistické boty a „kufry“. Pro neznalé to jsou nášlapné pedály, do kterých se bota zacvakne a drží v nich. Bohužel při nesprávném seřízení i v okamžiku pádu. Zase ale, když se s nimi naučíte správně jezdit, jste výkonnější, protože se do pedálů opíráte po celou dobu šlapání, tedy i když se noha „vrací“, nejen při pohybu vpřed. A navíc se tím lépe formuje zadeček.

Nikdy nezapomenu na moji první vyjížďku. Přítel mi půjčil své nabušené horské kolo, že se mám na něm zkusit projet. On notně přes metr devadesát, já téměř o třicet centimetrů méně. I když mi dal sedlo úplně dolů, na pedály jsem sotva dostala. Ale co, řekla jsem si, těch pár kilometrů snad zvládnu. Směr byl celkem jasný. I když jsme bydleli jen pár kilometrů od moře, všude dokola byly kopce. Takže jsem se vydala po jediné alespoň trošku rovinu připomínající cestě. U nás v Polabské nížině by se jí říkalo kopec. Cílem byla zatáčka, které se říká Belvedere, tedy Krásná vyhlídka. Ano, tušíte správně – když vyhlídka, tak na vyvýšeném místě nad městečkem.

Ještě musím poznamenat, že jsem se naposledy věnovala jiné než nákupní cyklistice někdy před dvaceti lety. Ale na kole se jezdit přeci nezapomíná, ne?

Silou vůle se mi tak nějak podařilo dostat až na vyhlídku. Ta 4 km dlouhá „rovina“ neustále stoupala s průměrným převýšením 3,5 %. Není to zase tak moc, ale bez tréninku a na příliš vysokém kole to byl záhul. Ale z kola jsem neslezla, i když mě bolela záda a s každým šlápnutím jsem se kroutila, aby byla bolest co nejmenší. Těšila jsem se, že dojedu na vyhlídku, seskočím z kola, alespoň půl hodiny se budu rovnat, abych se pak v klidu mohla vrátit zpátky domů. Skoro bez šlápnutí, cesta byla z kopce.

Jenže mi to nedalo, chtěla jsem zkusit dostat se ještě o kousek dál. A tak místo odpočinku na vyhlídce jsem zase sedla na kolo a místo dolů jsem se vydala směrem vzhůru. To jsem neměla dělat. Za chvíli se kolem mě přehnala docela velká skupina cyklistů všech věkových kategorií. Včetně postarších pánů a malých kluků. Ti jedou dál a já bych to neměla zvládnout? To nikdy! Samozřejmě, že mi nedošlo, že na rozdíl ode mě oni na tom kole trénují v kopcích několikrát týdně. Ale řekla jsem si, že to ještě kousek zkusím. Záda už jsem bolestí necítila, tak nějak znecitlivěla.

Ujela jsem další kilometr, ale dál to nešlo. Slezla jsem z kola, přešla na druhou stranu silnice a sedla si na zídku do stínu stromu, abych si před cestou zpět odpočinula. V tu chvíli od městečka přijel můj známý, který netušil, že by mě tam mohl potkat, natož na kole. A prý ať jedu ještě kousek s ním, po pár set metrech mírného stoupání je borovice s parkovištěm, tak aspoň tam. Tam budou čekat i ostatní. Vysvětlil mi totiž, že každoročně se ten den koná vyjížďka na kole k poutnímu kostelu, který je na kopci nad městem. Nakonec jsem se nechala přemluvit. To se bude přítel divit, že jsem dojela až k borovici, nejenom na vyhlídku!

Když jsem přijela k borovici, celá skupina už odjížděla. Známý šlapal rovnou dál, ani se nezastavil. Chtěla jsem si chvíli odpočinout a vrátit se domů. Už jsem toho měla opravdu dost. Jenže… Dva z cyklistů, pánové ve středních letech, tam se mnou chtěli počkat. Mysleli si, že pojedu dál až nahoru, jako všichni ostatní. Věděla jsem, že patří mezi pravidelné cyklisty, často jsem je na kole vídala. Nechtěla jsem, řekla jsem jim, že nejsem zvyklá jezdit do kopců a už nemám síly. Prý ještě kousek, aspoň na další křižovatku. Oni pojedou se mnou. Bylo mi líto, že by se kvůli mně vlastně obětovali a nejeli by s ostatními. Tedy jim přirozenější rychlostí. Jeli jste někdy třeba s dítětem na menším kole? Kvůli kterému jste museli jet hrozně pomalu? Pěkný opruz, že jo? No, a to byli ochotni postoupit, jen aby mě na tom kole „vytáhli“ až nahoru.

Za té situace jsem nemohla říct, že s nimi nejedu dál. V mém rozhodnutí mi pomohlo i to, že jsem si nepamatovala, jaká ta cesta dál je. V autě ji tolik nevnímáte. To, co se mi do té chvíle zdálo jako velký kopec (stoupání maximálně 6 %) byla vlastně skoro rovina, kopec byl teprve přede mnou. Na necelých 5 km mě čekalo průměrné stoupání 6,3 %, místy až 17 %. Ani pražská Nerudovka není takový kopec…Naštěstí se střídala prudká stoupání v zatáčkách a chvílemi až klesání na rovinkách, takže jsem si mohla trošku odpočinout.

A výsledek? Nemohla jsem přeci mé podporovatele zklamat, i když mé tělo jelo polovinu cestu za svými fyzickými limity! Vůle byla silnější! Odměnou mi byl nádherný výhled, uznání ostatních cyklistů (až nahoře jsem zjistila, že jsem byla jediná ženská na kole) a nakonec i překvapený pohled přítele, který si myslel, že jsme se minuli ve městě při mém návratu domů.