Ono to sice láká, hlavně, když je krásně a z baru je krásný výhled na okolí. Ale někdy by se to mohlo opravdu hodně nevyplatit. Když si sednete na nesprávném místě, zaplatíte za kafe pomalu tolik, jako jinde za oběd.
Já taková místa znám čtyři – Caffé Sant‘Eustacchio v Římě, Caffé del Professore a Caffé Gambrinus v Neapoli a Caffé Florian v Benátkách. Ve všech si navíc praží svoji vlastní kávu. V Caffé Sant‘Eustachio ji praží dokonce přímo v prostoru za barem. Jenže to málokdo ví, protože tam…většinou nikdo nejde na toaletu. Přímo proti ní je totiž za prosklenou stěnou království kávy.
Tak přemýšlím, jestli je to bar nebo kavárna. Italové říkají, že jdou do baru, i když nejdou na skleničku, ale na kafe. A při pití stojí u barového pultu. Slovo kavárna vlastně ani moc nepoužívají, i když i oni si ke kávě občas sednou ke stolku (ono i to „Caffé“ neznamená kavárna, ale přímo káva). Ale to by asi bylo na dlouhé povídání, navíc se necítím, že bych byla dostatečným odborníkem na to, abych posoudila, co je ještě kavárna a co už bar.
Ale vraťme se k tématu. Kafe jsem ochutnala v Římě a v Neapoli. Ve všech třech těchto barech je opravdu vynikající. Pokud tedy oceníte tu italskou lžičku kafe v pidi hrníčku.
Caffé Sant‘Eustacchio a Caffé del Professore jsou úplně typické italské minibary. Uvnitř je místo tak akorát na barový pult a na pokladnu, nevejde se tam ani stoleček. Takže kdykoli tam přijdete, je bar narvaný až k prasknutí. Všichni totiž stojí u baru a pijí své kafe. I když to italské pití kafe…to je jak hodit do sebe panáka a jít. Asi i proto to jsou bary a ne kavárny. Ale i když je to taková rychlovka, stačí si při ní kávomilci říci to nejdůležitější a jít zase dál.
Nevím, jak v Benátkách, ale v Římě i v Neapoli je nejlepší objednat si to nejobyčejnější caffé espresso. A jelikož jste v Itálii, nečekejte hrníček velikosti českého espresa, ale ten nejmenší pidihrníček, ve kterém je navíc kafe tak do poloviny. Pokud pijete kafe bez cukru, musíte to říci hned, protože jinak dostanete automaticky kafe oslazené. Ale pokud nejste cukrovkáři, takže cukr nesmíte, zkuste tentokrát kafe jinak a dejte si to oslazené. Je totiž o mnoho lepší a krémovější, a to právě díky cukru, který vytvoří krásně hustou a lahodnou pěnu.
A jak je to s těmi stolečky? Caffé Gambrinus a Caffé Florian mají vnitřní prostory, Caffé Sant‘Eustacchio a Caffé del Professore mají pouze venkovní předzahrádky, proto hlavně tam ta předzahrádka láká, protože uvnitř opravdu není místo ani na špendlík, natož na poklidné vypití kafe. Ovšem ať jste uvnitř nebo venku, už to není konzumace „al banco“, tedy na baru, ale „al tavolo“, tedy u stolu. A ten, kdo vás obsluhuje, navíc i ceněný prostor v centru města, něco stojí. Téměř zlato.
Je v tom opravdu takový rozdíl? Budete se divit, ale je. A to dokonce několikanásobný. Jen tyhle věci málokdo ví. A často si třeba sedne na předzahrádku ke stolečku, podívá se do menu na ceny a radši odejde, protože vidí jen ty vyšší ceny a neví, že pokud kafe vypije „na stojáka“, bude to za běžnou cenu. A třeba si pak říká, jak jsou ti Italové bohatí, když si uvnitř baru dávají minikafe za takovou cenu.
