Kde se stala chyba? Proč nejsme schopní kriticky uvažovat?

Když mi bylo 18, psal se rok 1993. Spousta lidí jezdila na Západ za prací, protože si vydělali o mnoho víc, než u nás. A spousta mladých holek se na Západ vdala. Některé z lásky, některé s vidinou lepšího života

Moc informací jsme o skutečném životě na Západě neměli, neexistoval internet ani sociální sítě, telefonovat se chodilo do budky na náměstí. Nevím, jak moc jsme si tenkrát uvědomovali možná nebezpečí. Nebo jsme o nich věděli, ale říkali si, že zrovna nám se to nestane.

Pamatuju si, jak dostala spousta mých kamarádek nabídku na práci v Itálii, většinou v baru. V té době se začalo hodně mluvit o tom, jak to dopadá špatně, že nakonec místo za barem skončí holky v lepším případě u tyče, v horším někde v malé komůrce napospas nechtěným klientům. Žádná z kamarádek nakonec do Itálie neodjela, právě proto, že mužská část party jim to vždycky nějak rozmluvila.

Pak jsem se do Itálie dostala i já, za skutečnou láskou. Poznali jsme se na mé dovolené v Itálii, on pak za mnou párkrát přijel, než jsem jela já za ním. Nakonec jsem si zařídila přes léto brigádu u české cestovky, abych mohla léto trávit s ním. A poznala spoustu holek, které v Itálii nakonec pracovaly. Většinou přijely na dovolenou a domluvily si práci na místě nebo začaly jedno léto jako delegátky cestovky a další už dělaly rovnou pro Italy, většinou v obchodě nebo baru. Vlastně věděly, do čeho jdou.

Taky jsem pak při mých zimních cestách do Itálie potkala v autobuse spoustu holek, co nakonec v těch malých komůrkách skončily, ovšem dobrovolně. Byla to jejich volba, do Itálie se vracely samy a z vlastní vůle a podle jejich rozhovorů je ta "práce" bavila. Proč ne, každý to máme v životě nastavené jinak.

Po mnoha letech a skončeném vztahu jsem se ocitla na internetové seznamce a najednou řešila, jestli jet do Itálie za vlastně neznámým člověkem. Pár měsíců jsme si psali, díky Skypu se několikrát viděli, ale pořád to byl risk. Nakonec jsem ho podstoupila a s dotyčným nakonec několik let žila. Ale stejně jsem před první cestou pořádně promyslila, jak to udělat, kdyby se nakonec ukázalo, že není tak seriózní, jak vypadal.

Asi je to věkem, ale vím, že dneska už bych do toho nešla. Když schůzka naslepo (a jakýkoli předchozí kontakt jen přes sociální sítě nebo jen telefon nepovažuji za pořádný kontakt), tak na veřejném místě. Pokud nemůže přijet on za mnou, dojedu já - ale zaplatím si hotel, udělám si výlet a v jeho rámci se můžeme potkat. Cokoli, ale musím mít situaci pod kontrolou. Jde přeci o mě a já se mám moc ráda na to, abych se zbytečně vystavovala nebezpečí.

Jsme v moderní době, máme možnost si zjistit spoustu informací - o tom se nám před nějakými 20 lety ani nesnilo. Zároveň ale zjišťuju, že hlavně mladší generace neví, jak s tím množstvím informací zacházet. Neví, že ne všechny informace jsou pravdivé. Ba naopak. Řekla bych, že hlavně sociální sítě jsou přehlcené lží a nepravdou. Všichni mají v ruce mobil, ale umí informace, které díky němu získají, správně přijmout a posoudit jejich pravdivost? Myslím si, že to umí jen málokdo. Chybí informační gramotnost. Chybí živá komunikace s ostatními lidmi, při které lze tuto gramotnost zvyšovat. Chybí konfrontace.... jen nasáváme informace jako houba, ale tu houbu zapomínáme občas smáčknout, aby z ní vyteklo všechno zbytečné a nepravdivé.

Myslím, že je potřeba o tomto tématu více mluvit. Konečně pochopit, o jak vážný problém se jedná, a začít jednat. Mojí generaci vštěpovali rodiče do hlavy, že nesmíme chodit s cizími lidmi. Jak je to nebezpečné a že by se nám mohlo něco stát. Myslím, že to samé vštěpují dětem i dnešní rodiče. Ale řeknou jim i to, že nebezpečí se skrývá i na sociálních sítích? Že je možné vytvořit fotomontáž, zkreslit informace, použít cizí fotky? Že na jakoukoli informaci je třeba nahlížet kriticky a pokud se nás více týká, nesmíme ji brát automaticky za pravdivou, ale je třeba si ji ověřit? Nejlépe z několika jiných zdrojů? Že cokoli, co zveřejníme, může někdo použít proti nám, protože to nečtou a nevidí jen lidé, kteří stojí před námi a vidíme je, ale pokud zveřejňované informace dostatečně nechráníme, dostane se k nim kdokoli? A kdokoli je může zneužít?

Je čas s tím něco dělat. Je čas zabránit tomu, aby se stalo to, co se stalo jedné mladé, teprve 22-leté, Češce v Itálii. Přes sociální sítě se totiž seznámila s mužem žijícím v Itálii. Několik měsíců si psali a ona pak vzala nejspíš své úspory a odjela za ním s vidinou brzké svatby. Ta se nejen, že nekonala, ale ona byla uvězněná v bytě, ve kterém žil, kde byla znásilňovaná. Stačila hezká slova a fotky s drahými auty, aby mu uvěřila.

Myslím, že je načase o těchto nebezpečích více mluvit. Tohle je poslední případ (a škoda, že o něm v ČR píše pouze Blesk), ale možná není jediným. Spousta žen už přišla o své úspory, když uvěřily "americkým vojákům", kteří jim naslibovali hory doly. Vím, že tohle se dělo i dřív, kolik bylo sňatkových podvodníků i před internetem! Kolik lidí bylo upozorňováno na to, že něco nemají dělat, že to dopadne špatně, ale oni to stejně udělali a pak se spálili! Dělo se to a dít se bude. Ale možná nastal čas na to, aby se o nebezpečí internetu začalo víc mluvit. Aby se začaly děti (ale i dospělí) učit, jak zacházet s informacemi. S informacemi, o nichž často ani nevíme, kdo je vypustil do světa a proč, jestli mají pomáhat nebo škodit. Protože ty, které mají škodit, ze světa zprovodit nelze, ale aspoň ať nadělají co nejmenší škody.