Italové jsou opravdu pověrčivým národem. Jsou tak pověrčiví, že mi nad tím občas rozum zůstává stát. Takové to české tvrzení, že rozbité zrcadlo znamená sedm let neštěstí (a tím to končí), je jen slabým odvarem.
Často vám ani nedojde, jak pověrčiví vaši italští kamarádi jsou. Nějak si nevšimnete, co dělají nebo nedělají, když se něco stane, co je spojené s nějakou pověrou. Ale o tom, že Italové opravdu na pověry věří, svědčí i případ, který se stal před mnoha lety. Celý se točil kolem Wanny Marchi, která v televizi prodávala různé produkty. Začínala stoprocentně výherními čísly do italské loterie (která měla být speciální pro každého kupujícího, ale posílala všem ta stejná) a přes zaručeně fungující prostředky na hubnutí se dostala až k prostředkům proti uhranutí. Ano, uhranutí. Prodávala obyčejnou kuchyňskou sůl (kterou ale vydávala za speciální prášek), kterou měl člověk, který si myslel, že ho někdo uhranul, rozpustit ve vodě. Samozřejmě, že množství soli v prodávaném sáčku bylo takové, že se ve vodě nerozpustila úplně. Což znamenalo, že byl ten člověk někým uhranutý, a proto potřebuje „odbornou“ pomoc, kterou Wanna Marchi nabízela. Ta spočívala ve „speciálních“ větvičkách (které, jak se nakonec zjistilo, pocházely z břečťanu, který rostl ve dvoře domu, kde měla Wanna Marchi kancelář) a dalších sáčcích (nerozpustné) soli. Jelikož se stůl stále nerozpouštěla, oběť platila za další a další prostředky proti uhranutí. A když platit nechtěla, nastoupila dcera Wanny Marchi, aby dotyčného uhranula sama. Nakonec se ale všechno provalilo a obě byly odsouzené za podvody a musely svým obětem vrátit peníze.
Ale teď zpátky k pověrčivosti mých známých Italů. Vždycky jsem nad ní mávla rukou a zasmála se tomu. Až do chvíle, kdy jsme měli na oběd partu kamarádů a jedna z nich, Anna, s námi odmítla jíst u stolu. Bylo nás totiž 13. A to se nesmí, to nosí smůlu! Dokonce prý ten, kdo přijde ke stolu jako poslední, třináctý, do roka umře! Navrhla jsem, že přidáme ke stolu ještě jeden talíř, pro čtrnáctého pozvaného, který ale nepřišel. Vzpomněla jsem si přitom na babičku, která takhle dávala na Vánoce ke stolu ještě jeden talíř, kdyby náhodou šel okolo nějaký chudý pocestný. Ale byla to marná snaha, s Annou to nehnulo. Alespoň tedy souhlasila s tím, že zůstane, ale u stolu jíst s námi nebude. Tentokrát to ještě prošlo. A my všichni jsme, bohužel, zapomněli, jak pověrčivá umí být. A to jsme neměli. Jednou jsme takhle naplánovali společnou večeři ve vyhlášené rybí restauraci. Rezervaci jsme měli zařízenou dlouho dopředu, protože to bylo 15. srpna, svátek Nanebevzetí Panny Marie, což je pro Italy tak důležitý svátek, jako Vánoce. S tím rozdílem, že snad všichni chtějí jíst někde v restauraci. Nějak jsme neřešili konečný počet stolovníků, nenapadlo nás to. A to byla chyba. Protože se k nám na poslední chvíli přidal přítelův syn. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy jsme se začali usazovat kolem stolu. Najednou se totiž Anna zarazila a začala počítat. Třináct! U toho stolu ona jíst nebude! Marné bylo naše přemlouvání, že je to jen pověra, že to jinak vyřešit nejde. Tentokrát nepřistoupila ani na to, že stůl rozdělíme, abychom neseděli všichni u jednoho. Že by to bylo stejné, protože patříme k sobě. Je nás zkrátka třináct, s tím se nedá nic dělat. Nakonec se s manželem sebrali a odjeli, co kdyby někdo do roka zemřel…
Zdá se vám to absurdní? To mě taky! Ale měla jsem se přesvědčit o tom, že italská pověrčivost opravdu občas přesahuje všechny meze. To, když se jednou kamarád Paolo rozpovídal o tom, jak poznal svého nejlepšího kamaráda. Díky pověrčivosti. Jel po jedné malé silničce, po které přejede snad jedno auto denně. Najednou mu přes cestu v místě úzkého mostku přeběhla černá kočka. V té době byl tak pověrčivý, že musel zastavit. Kdyby totiž jel dál, měl by smůlu, tu přeci černá kočka nosí! Naštěstí však tu smůlu zažehná další auto, které tím místem přejede. A ve své smůle měl štěstí, protože ve chvíli, kdy mu přes cestu přeběhla černá kočka, se v protisměru blížilo další auto. Takže stačilo počkat, až přejede, a smůla je zažehnaná. Bylo by to dobré řešení….kdyby v tom druhém autě neseděl stejně pověrčivý člověk!!! Který si té kočky také všiml, takže na druhé straně před mostkem zastavil a čekal, až Paolo pojede jako první, aby zažehnal jeho smůlu. Takhle prý seděli snad dvacet minut a čekali, až ten druhý pojede. Pak už to nevydrželi, vylezli z auta a na mostku se sešli, aby si vyříkali, proč ten druhý nejede. Žádný z nich samozřejmě nechtěl jet jako první, oba se potřebovali dostat dál, ale pravděpodobnost, že tam v nejbližší době pojede další auto, byla opravdu malá. Nakonec se dohodli na tom, že oba pomalu pojedou proti sobě, aby přes mostek v místě, kde přeběhla kočka, přejeli současně. Stali se pak z nich nejlepší přátelé a při vzpomínce na to, jak se seznámili, se tomu jen zasmějí. Prý už bez problémů silnici přejedou, i když po ní přešla černá kočka. Prý… Já s nimi autem nejezdím, abych to ověřila, ale moc tomu nevěřím. Jsou to přeci jen pověrčiví Italové.
