Typická reakce mých známých, pro které je Itálie zemí, ve kterých se nedodržují předpisy a řídit tam je smrtelně nebezpečné.
Na jednu stranu mají vlastně pravdu. Čím se jede v Itálii jižněji, tím se předpisy dodržují méně. Jenže…oni ty předpisy nedodržují téměř všichni a všichni je nedodržují stejně. A nedodržují je tak zvláštně, vlastně velice tolerantně…
Já vím, že se to zdá divné. Ale to musíte zažít, abyste to pochopili… Je tedy pravda, že jsem se nejjižněji dostala jen do Salerna a Římu a Neapoli se vyhýbám obloukem, ale nemůžu si stěžovat. Ba naopak. Spíš jsem měla problémy, když jsem se po letech ve střední Itálii vrátila zpátky do Čech a naivně jsem si myslela, že tady to funguje stejně. Tedy ne snad, že bych nedodržovala předpisy. Ty jsem vždycky dodržovala i v Itálii. Ale zvykla jsem si na to, jak je nedodržují ostatní. A hlavně na to, že pokud se na silnici chovají Italové trošku arogantně, tak vždy s respektem k ostatním řidičům. Vždy se snaží předvídat jejich reakci a nedělají si z nich srandu.
Uvedu jeden příklad, vjíždění na hlavní silnici z vedlejší. V ČR stojíte a čekáte, dokud se neudělá mezi auty na hlavní silnici mezera, abyste na ni mohli vjet. Občas celou věčnost. Někdy se nad vámi nějaký řidič slituje a pustí vás, ale to se stává jen málokdy. A v Itálii? Velice často vás hned někdo pustí. Nebo třeba spěcháte, tak najedete skoro až na hlavní. Většinou vás hned první auto bez problémů pustí. U nás na vás tak maximálně začne troubit, co si to dovolujete. I když musím uznat, že už se to tady taky lepší.
Zážitek jsem ovšem měla z pobřežní silnice kolem Amalfi. Nádherné místo, ale ne pro řidiče. Úzká silnice, z jedné strany skála, z druhé betonové zábradlí, jindy z obou stran domky. Občas si říkáte, že jestli proti vám vyjede auto, tak se na tu úzkou silnici nemůžete vejít. A najednou se proti vám objeví autobus! Přesně tohle se mi stalo snad v tom nejužším místě, navíc v zatáčce. Vlevo roh domu, vpravo skála vybíhající až do silnice. Auto staré (vlastně nové) pár měsíců, v něm rodiče, které jsem vezla na dovolenou po Itálii. Čekala jsem, že na mě začne řidič autobusu troubit a ukazovat nehezká gesta. Už jsem se chystala, že vylezu z auta a někomu dám klíčky, ať s ním někam odjede. Ale nic z toho! Usmívající se řidič autobusu mi trpělivě ukazoval, jak mám autem najet, abych si ho neodřela, a přitom jsme se tam oba vešli. Sice to pár minut trvalo, ale povedlo se…a já si na prvním volném parkovišti šla převléknout úplně propocené triko a bylo mi úplně jedno, že stojím vedle frekventované silnice. Kdyby to šlo, dala jsem si i panáka.
Mimochodem – pár let na to jsem se na stejném místě ocitla, ale bez auta, dojela jsem si tam autobusem, místní dopravou. Nevím, jestli jsem zrovna natrefila na nervózního řidiče, protože šílenou rychlostí vjížděl do všech zatáček a divila jsem se, že jsme do nikoho nenabourali. Říkala jsem si, co by se stalo, kdybych tenkrát narazila na něj, asi bych měla po autě i po dovolené… A nebo by se zachoval úplně stejně a pomohl mi…co já vím… Vím jen jedno – doufám, že k Amalfi zase brzy pojedu, jen nevím, jestli je lepší auto nebo autobus… V obou případech je o adrenalinový zážitek postaráno.
