Jedno kafe…na stojáka a za úsměv

Jedno kafe…pouhá dvě slova, ale když je vyslovíte v Itálii, za barem přesně ví, co vám mají připravit. V ČR je to o něco těžší: „Jedno ristretto, ale opravdu málo vody, a bez mléka“.

A stejně nikdy nevíte, jestli dostanete to, co chcete.

Přiznám se, že ohledně kafe jsem opravdu rozmazlená. Piju ho docela hodně, zásadně bez mléka a zásadně neslazené. A to je taky můj problém, protože pokud pijete čisté kafe, tak musí být opravdu dobře udělané, protože nic nemůže zakrýt jeho špatnou chuť. Občas se stane, že si kafe osladím. Důvod je prostý – mám absťák, takže kafe potřebuju, ale to, co mi donesli, není zrovna to, co jsem chtěla. Ale ještě to jde, takže s cukrem je to pitelné. A ano, už se mi několikrát stalo, že jsem kafe vrátila. Mluvím tu samozřejmě o Česku, v Itálii je kávová kultura úplně jiná. Když už tedy chci jít v Česku na kafe a jsem někde, kde to neznám a nevím, kam jít, tak si alespoň najdu kavárnu, kde mají italské kafe. Hned nakukuju za bar, ať vidím, jakou mají na kafe mašinu a hlavně – jaké mají na ní rozložené hrníčky. A pokud neuvidím ta malá štamprlata, co si musíte dávat pozor, abyste je při pití nespolkli, tak se otočím a kafe oželím. Jenže ani to není jistotou toho, že kafe bude dobré. Často jsem i po mé specifikaci, že chci opravdu jenom to malé ristretto a vodu jen do půlky hrnku, dostala velké espresso. Ale co, je to jako po italském barmanovi chtít českého turka, taky vám ho tam nikde neudělají.

A jak že to je s tím kafem v Itálii? Prý je nejlepší v Neapoli a důvodem je hlavně místní voda, která má v sobě trochu síry. Něco na tom bude, protože kafe v Neapoli je opravdu vynikající. Jen tedy, jestli to nebude tím, že ho pijete zrovna v tom krásném jihoitalském městě, takže už díky tomu místu chutná líp…. A vůbec nevadí, že přitom pití nesedíte u stolečku, abyste si kafe pořádně vychutnali. Ale proč si sedat, když máte v hrníčku jednu malou lžičku kafe? Zkrátka si dáte kafe na stojáka u baru, jako to dělají všichni Italové. Nevím, ale nějak mi tímto způsobem víc chutná. Cítím se taková…víc místní. Víc mezi lidmi… Víc jejich… Možná je to i tím, že Italové jsou tak přátelští a galantní, že jen málokdy nakonec kafe platím. Opravdu. A troufám si říci, že když dojedu do městečka, kde jsem několik let žila, tak kafe neplatím nikdy. To se přítomní muži předhánějí, kdo mi to kafe zaplatí. Jako by soutěžili, komu bude patřit můj úsměv výměnou za tu malou lžičku slasti. Usmívám se pořád, možná i proto se skoro vždycky najde někdo, kdo mi to kafe zaplatí. Ale odměnou za kafe je úsměv širší, určený jen té jedné osobě. A možná se při něm i trochu červenám. Neberu to zaplacené kafe jako samozřejmost, pokaždé mě to překvapí a potěší, jako by se mi to stalo poprvé v životě.

A mají i další zvyk, hlavně v malých městečkách a na vesnicích. Všichni se tam znají a vědí, že jsou mezi nimi i ti, kteří moc peněz nemají. Takže když jdou ráno do baru na kafe, zaplatí kafe rovnou dvě. To až přijde někdo, kdo si ho nemůže dovolit, kdo šetří, kde se dá, aby si mohl občas dát lepší kafe v baru, tak je to pro něj….pro strýčka příhodu. Nebo třeba pro starší sousedku, o které vědí, že do toho baru na kafe chodí…ona přijde, dá si kafe, ale při placení jí barman řekne, že je to v pořádku, že to má od toho a toho. Takové malé gesto, které vám ale rozzáří celý den.