Jak se z oslíka stane rypáček aneb krása italských nářečí

Itálie je velice zajímavá země, která si zachovává své místní zvyky a tradice. Co místo, to unikát. Můžete celý život jezdit jenom do Itálie, na různá místa a v různých obdobích, ale stejně ji nikdy pořádně nepoznáte.

Vedle zvyků a tradic si místa zachovávají i svá nářečí. Někdy jsou tak zvláštní, že i když umíte perfektně italsky, ať se snažíte sebevíc, nechápete jediné slovo. Občas jsem si říkala, že si nerozumí ani lidé ze stejného městečka, kteří mluví stejným nářečím. Ano, z městečka, protože i to se stává. Nejen, že má své nářečí nějaká oblast, ale dokonce i malá městečka mluví svým vlastním nářečím a když jím promluví ve vedlejší vesnici, už jim nerozumí ani slovo.

Já jsem se nejdřív dostala na sever Itálie, do Benátska. Musím poděkovat mému bývalému manželovi, že mě opravoval a nutil mluvit spisovně italsky. Nářečí jsem měla zakázané. Sice jsem mu perfektně rozuměla, ale nemluvila jsem jím. Jen ten jejich přízvuk, ten jsem chytila pořádně, takže když jsem pak začala jezdit do střední Itálie, všichni si mysleli, že jsem Italka ze severu. A vlastně jsem používala některá slova z nářečí, protože v italštině buď neexistovala, nebo místo jednoho slova jsem mluvila půl minuty. Opravdu. Třeba takový šípek. Česky pět písmen. Jenže italština pro něj nemá samostatný výraz, je to „bacca di rosa canina“, tedy „bobule šípkové růže“. Benátsky „stropacui“. Jak to jen přeložit slušně do češtiny… Zátka do zadnice? Toť doslovný překlad. Vlastně čípek.

V Benátsku jsem víceméně žila téměř 13 let, takže vedle italštiny mi jejich nářečí připadalo přirozené. Když jsem se pak vrátila zpět do Čech a postupně začala jezdit až pod Řím, zpočátku jsem si tu roztodivnost nářečí neuvědomovala. Všichni totiž na mě mluvili spisovnou italštinou, protože jim bylo jasné, že bych jejich nářečí nerozuměla. Buď jsem pro ně byla cizinka, nebo Italka ze severu, to častěji. To ten můj přízvuk. Navíc jsem se dostala zrovna do městečka, které mělo své vlastní nářečí. Takový mix neapolského nářečí, francouzštiny a snad i arabštiny. I když jsem tam žila 7 let, dodnes jakmile začnou mluvit jenom nářečím, stěží porozumím smyslu toho, co říkají. A to jsem se celé ty roky opravdu hodně snažila jim rozumět, ale marně.

Sestra mého přítele tam na jihu měla řeznictví. Byla dobrosrdečná, pro druhé by se rozdala. Pořád se starala, jestli mi je tam dobře a hlavně, jestli dostatečně jím. Což znamenalo, že když jsem ji viděla v době před obědem, jen těžko jsem odešla od ní nenajedená. Nepřijmout pozvání na oběd, to by byla urážka. I když musím přiznat, že jsem ta pozvání přijímala ráda, vařila opravdu dobře. Jako všechny Italky ze staré školy.

Jednou jsme byli zase u ní na obědě a ona nás přivítala celá nadšená, že pro nás má lahůdku, že určitě musíme ochutnat. Že sehnala „mus“. Ještě jsem měla pořád v hlavě benátské nářečí a vůbec mě nenapadlo, že ten výraz může znamenat něco úplně jiného. „Mus“ je totiž pro Benátčany osel. A můj bývalý tchán občas oslí maso od někoho dostal a uvařil. Takže jsem si myslela, že to bude ono. A docela jsem se těšila, protože mi chutnalo a dlouho jsem ho nejedla. A mé nadšení jsem i dostatečně projevila. Bohužel. Už jsem totiž nebyla v Benátsku, ale mezi Římem a Neapolí, kde „mus“ nebyl osel, ale….rypáček. Už si nepamatuju, jestli prasečí nebo kravský. Nemám totiž ráda nic, co se podobá tuhé želatině – dršťky, nervy (tradiční severoitalská specialita), natož pak rypáčky. Nedošlo mi, že v té oblasti často zkracují slova, takže z „muso“ (vyslovuje se „můzo“), což je italsky tlama, udělají krátké „mus“. Tenkrát jsem se překonala a ochutnala. Naštěstí ho nebylo moc, jen malý předkrm. Ale od té doby jsem si dávala dobrý pozor, co mi nabízejí k jídlu. A doufala, že si nikdo nebude pamatovat, že mi tak chutná „mus“.