Jak se místo taxíka staví neapolští policajti

Vlastně jsem nechtěla taxíka, hledala jsem zastávku městského autobusu. A nějak jsem si neuvědomila, že je po půlnoci a stejně nic nejede.

Nevím, jestli to bylo opojení Neapolí, dobrou rybou, kterou jsem si dala k večeři, nebo snad vínem, kterým jsem tu rybu zapíjela. Zkrátka úplně selhala má, na ženu jinak celkem obstojná, orientace. Ani s mapou v ruce jsem nebyla schopná pochopit, kterým směrem je nejbližší zastávka.

V takovém případě je nejlepší se zeptat. Byla jsem na nábřeží, na pěší zóně, všude samí turisti. Ti mi určitě nepomůžou. Jít do nějaké restaurace a zeptat se číšníka? Ne, nebudu je otravovat, mají v tuhle chvíli spoustu práce. Všimla jsem si, že uprostřed nábřeží stojí hlídka policie a vojáků, ti budou určitě místní a poradí mi.

Po mém, dle mého zcela normálním, dotazu na nejbližší autobusovou zastávku jsem si připadala jako mimozemšťan. Tak se na mě začali všichni koukat. Jako by se sami sebe ptali „Autobus? A to tu v Neapoli máme?“. Po počátečním šoku se začali vyptávat, kam že to vlastně chci jet. Do hotelu. A do jakého? Po vyslovení jména hotelu byli podruhé v šoku. Raději se ujistili, že to říkám správně. Ten hotel byl totiž nedaleko nádraží. Tedy místa plného přistěhovalců, dealerů, bezdomovců a dalších pochybných individuí. Pravda, nebylo to nejvhodnější místo pro samotnou ženskou. Navíc v parném létě, takže oblečenou jen do lehkých letních šatů. Nějak jsem si to neuvědomila, nikdy jsem tohle neřešila.

Dala jsem jim za pravdu, že autobus do těch míst není tím nejlepším řešením, když jsem to navíc ze zastávky měla do hotelu pár set metrů. Tak jsem se aspoň zeptala, kde chytnu taxíka, ať zbytečně nebloudím, když je má orientace na bodě mrazu. Taxík byl blíž, než jsem si dokázala představit. A jaký to byl taxík!

V tu chvíli se totiž projevila ochota, kterou u Italů tak miluju. Možná to bylo i tím, že jsem žena. Asi určitě. V každém případě se hned zeptali, jestli hodně spěchám. Že jim za patnáct minut končí služba a že mě do hotelu odvezou. Dokonce i znají majitele hotelu, je to kamarád jednoho z nich. Taková nabídka se neodmítá! Nevím, co by se stalo, kdyby je zastavil nějaký nadřízený. Tím, že mě vzali k sobě do auta, totiž porušili snad všechny možné předpisy (to mi pak vysvětlil kamarád – policista, když jsem mu to vyprávěla). Ale neřešili to, i oni přeci pomáhají a chrání. A v tu chvíli mi vlastně pomáhali a chránili mou bezpečnost. A přidali do mého života další úžasný zážitek.