„Na summitu NATO vzbudil rozpaky ruský salát. Pak přišel i ukrajinský“ – to je titulek jednoho z dnešních článků na portálu idnes.cz.
Hned, jak jsem to četla, došlo mi to. Věc, nad kterou jsem se pozastavila už hodně dávno, když jsem Italům vysvětlovala, jaké je typické české vánoční jídlo. Ať to bylo na jihu nebo na severu, nad rybí polévkou, smaženým kaprem a bramborovým salátem kroutili hlavou.
Ze zkušenosti vím, že v takovém případě je nejlepší přiblížit pokrm něčemu podobnému, co místní znají. A často vysvětlit, že náš pokrm určitého jména je něco úplně jiného než jejich pokrm stejného jména. Přesně to je případ bramborového salátu. Když jsem ho šla připravit poprvé, řekla jsem, že budu dělat bramborový salát. Bylo to na severu Itálie, v Benátsku, kde „jejich“ bramborový salát dělají hlavně v létě, protože je osvěžující. Divili se proto, že ho chci udělat na Vánoce. Čekali totiž jejich vařené brambory s cibulí, solí, pepřem a octem (mimochodem, je opravdu osvěžující, a i když už dávno žiji zpátky v Čechách, je součástí mého letního jídelníčku). Přemýšlela jsem tedy, k čemu ho přirovnat – a napadl mě jejich „ruský salát“, insalata russa. Tedy brambory, hrášek, mrkev, vejce a majonéza. Složení jako základ bramborového salátu, jen do něj Italové většinou dají asi tak 50% podíl majonézy a přidají ocet.
A španělský ruský salát? To samé, co italský ruský salát! Nebo třeba německý! A stejný salát vám v Dánsku podají jako….kdo tipoval, že je to italský salát, tipoval správně! A aby to bylo ještě zamotanější, napadá mě ještě jedna věc. Víte, jak se dřív v českých zemích nazývali Italové ze severu? Vlaši. Připomíná vám to něco? Co třeba vlašský salát? Nebo by se snad dle moderního českého jazyka mělo říkat italský? I když v tomto případě je součástí uzenina a většinou chybí brambory…a s původním receptem nemá nic společného, protože to byl vlastně salát rybí. I když...v Norsku znají italský salát, který se nejvíce podobá právě původnímu salátu vlašskému.
Všechny tyto saláty mají ale jednu věc společnou (a tím nemyslím majonézu). Jejich název totiž vypovídá o tom, jak se dostali do dané země. Vlašský (či norský italský) salát přivezli kupci severněji do Evropy z Itálie. A ruský salát zase přišel z Ruska, i když jej vymyslel belgicko-francouzský šéfkuchař Lucien Olivier (proto se mu v Rusku říká salát Olivier), který jej dělal v restauraci Ermitage v centru Moskvy v polovině 19. století. Výjimkou je dánský italský salát – ten prý dostal svůj název díky převládajícím barvám, které jsou stejné jako na italské vlajce.
A ještě zpátky k českému bramborovému salátu. Vlastně by se také měl jmenovat ruský, protože recept na něj si pravděpodobně přivezli čeští legionáři z Ruska v roce 1920. A do širšího povědomí se dostal díky známé kuchařce a autorce kuchařek Marii Janků-Sandtnerové.
Jsem proti válce, nikdy s ní nebudu souhlasit. Ale občas mi přejmenovávání za každou cenu připadají přitažená za vlasy. Hlavně, pokud se jedná o názvy používané přes 100 let. Abychom za chvíli neskončili jako v Americe, kde se jim historická korektnost jaksi vymkla z rukou.
A protože je vedro, jdu si dát ruskou zmrzlinu. I když má na obalu napsané, že je vlastně ukrajinská. Nebo bych měla radši říct sovětskou, což je již téměř 100 let její ruský název? Vlastně je to jedno. Tím, že budu používat desetiletí zažitý název přeci neznamená, že uznávám válku.
