Tak tuhle otázku jsem dostala snad už tisíckrát. A je asi jasné, že tu nejde o italský národ, ale jen o jeho jednu část, totiž o muže.
Teď asi budou všichni netrpělivě čekat, co ze mě vyleze. Všichni by rádi pochopili, proč tolik Češek odchází za láskou do Itálie. Co jen ti Italové mají, co Češi nemají?
Jenže s Italy to je stejné, jako třeba s Čechy. Každá žena hledá u muže něco jiného, co se jedné líbí, to jiná může naopak nesnášet. Nějaká univerzální pravda neexistuje. Většinou, když se mě někdo zeptá, v čem jsou Italové jiní než Češi, říkám jednu věc, hodně nadnesenou, ale o lecčems vypovídá. Když mě chlap potká, dřív nebo později mu zrak sjede na má prsa. Ital se usměje, myslí na ně, ale řekne „Máš krásné oči“. No a Čech, ten se s tím nepáře a jde rovnou na věc a řekne (pokud teda vůbec něco řekne) „Máš hezký kozy“. Je mi jasné, že oba myslí na to jedno, i Ital, ale asi mám ráda tu romantiku, kterou u Čechů, které znám, jaksi postrádám. Často je lepší nejít rovnou na věc, prokázat ženě úctu (i když to bude třeba jen, než se prolomí ledy) a chvíli si počkat. Vždyť trpělivost růže přináší.
Ano, je pravda, že mám radši chlapa, který v klídku popíjí víno u dobré večeře ve dvou, nežli toho, který si musí každý večer dojít do hospody na svých deset, jinak nezakončil správně den. Toho, který mi často říká, že mi to sluší, protože ví, jak slova dokáží potěšit. A nemyslí si, že to jsou jen slova, která jsou k ničemu. Toho, který se aspoň trošku snaží o sebe dbát, umí používat deodorant a zubní pastu a na prvním rande si na večeři nedá tatarák s topinkami plnými česneku. Toho, kdo mi jen tak občas přinese kytku, třeba jen natrhanou na poli za domem. Jen tak, aby mi udělal radost. Toho….takových toho by mohlo být víc. Vím, že takových, kteří by se mi líbili, je určitě spousta jak v Česku, tak v Itálii. I když mi připadá, že v Itálii je jich víc. Nebo možná žiju v Česku na nesprávném místě.
Ale pak mi došla ještě jedna věc, nad kterou jsem nikdy nepřemýšlela. Jak je totiž v Česku těžké se s někým seznámit. V Itálii to je docela jednoduchá věc. Většinou si stačí sednout někde v baru nebo v kavárně a dříve nebo později k vám někdo přijde, aby si s vámi popovídal. Dobrým způsobem je snaha o co nejhezčí selfie. Vždycky se v blízkosti najde někdo, kdo vám nabídne, že vám udělá fotku. A většinou to bývá i způsob, jak s vámi navázat kontakt. A samozřejmě, že Italové jsou známí tím, že nemají problém oslovit ženu na ulici. Většinou to tedy bývá jen nějaké to „Ciao bella“ (Ahoj krásko), často jen tak vypuštěné do vzduchu, protože se jim prostě líbíte. Nepohoršujte se nad tím, ale usmějte a nic špatného za tím nehledejte. Italové jsou zkrátka spontánní. A někdy se stane i to, že vás někdo osloví na ulici, aby vám složil kompliment a pozval vás na kafe. Ani nad tím se nepohoršujte, neznamená to, že vás už vidí svlečenou u něj v ložnici (tedy většinou to neznamená). Jen se mu prostě líbíte a rád by si s vámi popovídal.
A tohle je přesně to, co mi v Česku chybí. Tahle spontánnost. Jako single jsem zjistila, že mám vlastně málo možností k seznámení. Spontánně to určitě nebude, na to Češi nejsou. Po téměř dvaceti letech v Itálii tu nemám žádnou partu kamarádů, čímž jsem přišla asi tak o 70 % možností k seznámení. Protože tady se neseznamuje, tady se „dohazuje“. Takže pokud máte partu kamarádů, určitě někdo zná někoho, kdo by se vám mohl líbit a s kým vás seznámí. Nejjednodušší a nejčastější řešení. Další možností jsou spolužáci, ale z téhle kategorie jsem už nějakých 20 let mimo. Pracovní kolektiv jako tlumočnice taky nemám. Takže zbývá už jenom seznamka, která bývá plná zoufalců. Anebo další cesta do Itálie, kde se nikdo cizí nebojí mě pozvat na kafe. Ale to je možná škoda, ne?
