Asi všichni znají scénu z filmu „Slunce, seno, erotika“, kde velebný pán kupuje svetr pro Cecilku. Italsky nemluví ani slovo, ale prodejcovo „Cosi…cosi…cosi“ pochopí správně po česku. „Jo kozy? Asi tak….“.
Stejně se mě ale známí často ptají, proč Italové pořád mluví o kozách. Výraz „cosi“ totiž znamená „tak“ a Italové ho opravdu používají velice často.
Podobně se ve stejném smyslu podivují Italové Čechům, když se mluví o příbuzenstvu. Naše „teta“ totiž má pro Italy stejný význam jako pro nás kozy. A pak se v tom vyznejte….
Podobných kuriozit, pokud jde o sluchově stejné, avšak významově zcela odlišné výrazy se mi za života s Italy stalo nespočetně, je to jedna z věcí, která se mi na mém „česko-italském“ životě vždycky moc líbila. Pokaždé jsme se tomu nasmáli, protože jsme věděli, že se jedná o různé jazyky a je to zcela přirozený jev.
Že ale v mém rodném jazyce udělám botu, která se se mnou potáhne po celou dobu mých studií na vysoké, to bych nikdy nečekala. Člověk si totiž neuvědomí, jak zvláštní výrazy můžeme občas používat. Slova, jejichž pravý význam si ani neuvědomujeme, protože je odmalička slyšíme v jiném kontextu. V mém případě to opravdu stálo za to.
Bylo to hned v prváku, když jsme všichni přijeli zpátky do Prahy po Velikonocích. Bydlela jsem s holčinou z Hané a i naši přátelé byla taková směska z celé republiky. Sešli jsme se v baru a bavili se o tom, jaký byl prodloužený velikonoční víkend. Nadechla jsem se a spustila: „To ani nechtějte vědět, bylo hezky, takže mě přišli ošukat kluci z celé vesnice.“ V tu chvíli na mě kamarádka začala koulit oči a naznačovat, že bych si měla dávat pozor na to, co říkám. Mně ale nic nedocházelo, a tak jsem dodala: „Bylo to děsný, ještě teď mě bolí celá prdel.“ Rozhostilo se neskutečné ticho, nikdo zjevně nevěděl, co má říci, jak na to reagovat. Byla jsem slušňačka, ona prdel bylo snad jediné sprosté slovo, které jsem před nimi kdy vyslovila. Až po chvíli mi došlo, co jsem to vlastně řekla. Že i když je pro mě normální říci, že o Velikonocích chodí kluci šukat holky, jen málokdo to chápe stejně, jako já. Začala jsem se hrozně smát, čímž se ticho kolem mě snad ještě víc prohloubilo. Musela jsem tedy všem vysvětlit, jak to s tím šukáním u nás vlastně je, aby si o mě a naší vesnici neudělali špatný obrázek. Nakonec jsme se tomu zasmáli všichni a můj velikonoční zážitek už nikdo nepřekonal.
Ale od té doby, jakmile se blížily Velikonoce, bylo hlavním tématem mé šukání s celou vesnicí, musela to o mě vědět snad celá fakulta.
