Přiznám, že se při cestování ráda podívám na místní hřbitovy. Napovídají něco o historii místa a je v nich opravdu zvláštní atmosféra. Možná dnešní den je ten nejvhodnější pro to, abych napsala něco i o této součásti naší života.
Italské hřbitovy jsou pro nás Čechy opravdu hodně zvláštní. Většina z nich je totiž tvořena kolumbárii. Dalo by se říci, že to jsou takové patrové bytovky pro mrtvé. Kolumbária jsou už i v ČR, ale u nás slouží trošku jinak. Stále pro uložení mrtvých, ale v našem případě uren s popelem, proto jsou také často v blízkosti krematorií nebo rozptylových louček. Vlastně mají stejnou funkci, jakou měla už v antickém Římě.
Ale velikost italských kolumbárií vás překvapí. Katolická církev vždy podporovala klasické pohřbívání a jelikož jsou Italové silně věřící, kremace se v Itálii nikdy moc neužívala. Vlastně je oficiálně katolickou církví podporována až od roku 2012, ale je jí zakázaný jakýkoli rozptyl a ukládání uren doma. Samozřejmě, že s nízkým počtem kremací je spojena nutnost dostatečného prostoru pro rakve. A tak vznikla kolumbária, ve kterých ale nenajdete urny, ale právě rakve. Většinou je v každé schránce jedna rakev, ale lze najít i schránky větší, do kterých se vejdou rakve dvě. Každý hřbitov má samozřejmě i „klasické“ hroby, ale je jich menšina.
Některé rodiny si předplácejí schránky v kolumbáriích vedle sebe, protože jinak by byli zemřelí členové rozeseti po celém hřbitově. Ti bohatší či silně věřící si nechávají vystavět rodinné hrobky, většinou s šesti schránkami. Ty jsou totiž snadno dostupné ze země, aniž byste potřebovali schůdky, abyste mohli dát květiny do vázy připevněné k horní schránce.
To byl případ i babičky mého bývalého manžela. Příbuzní jí říkali, že to není dobré, že tím přivolá předčasnou smrt členů rodiny. Ale babička si nedala říci, a tak vedle schránky pro jejího již zemřelého manžela byly připraveny i volné schránky pro ni a pro její děti. Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a tak se schránky začaly pomalu zaplňovat. A babička, která se nakonec dožila požehnaného věku 106 let, to musela vše sledovat. Až se stalo, že zemřel můj tchán, babiččin syn – ale volné místo v rodinné hrobce už nebylo. Co teď?
Řešení existuje, ale občas je jeho výsledek nejistý. Požádá se o otevření stávající rakve. Pokud je již tělo rozloženo, přenese se do malé schránky na kosti. A uvolní se místo na další rakev, vedle které se schránka s kostmi uloží. Pokud ale rozloženo není, musí se rakev opět uzavřít a uložit na dalších 5 let. A hledat volnou schránku. V případě uložení v kolumbáriích je totiž rozklad těl velice pomalý. Jako limitní a velice riziková se brala hranice 30 let. Obec, ve které jsem žila, měla dle řádu povoleno otevření až po 50 letech, ale bylo možné požádat o výjimku. Což udělala i rodina mého tchána. A všichni se modlili, aby jeho manželka, která zemřela právě před limitními 30 lety, již byla rozložená. Naštěstí vše dopadlo dobře, ale pro rodinu to vedle smrti milovaného člověka znamenalo další velký stres.
V poslední době ale i Italové začali více využívat kremací, hlavně ti na severu. Prvním impulzem byla covidová pandemie a obrovské množství mrtvých. Vedle toho je ale ve větších městech nedostatek místa, a tak nezbývá nic jiného než tuto možnost využít.
Přijít na italský hřbitov a vidět zdi poseté květinami je opravdu zvláštní. Italové si totiž na čerstvé květiny na hřbitovech potrpí a je jedno, že jejich „hrob“ je třeba až v nejvyšším patře. Na každém hřbitově proto najdete vždy několik zvláštních schůdků, které se používají k tomu, abyste se dostali i do vyšších pater. Hlavně v den, kdy se v obci koná pravidelný trh, hřbitov doslova ožije, protože jít na trh a koupit čerstvé květiny na hřbitov je téměř součástí italské kultury. A stejně zvláštní je i vidět hřbitov v noci, když jsou celé zdi osvětleny desítkami svíček. Tedy vlastně elektronických světýlek, svíčku na tyto schránky dát nemůžete, aby náhodou nechytly květiny ve schránce pod ní. A také proto, aby vosk neulpíval na schránkách a nehyzdil je.
A kdybyste se náhodou chtěli na nějaký italský hřbitov podívat, dám vám jednu radu. Při vstupu se pořádně podívejte, z čeho jsou udělané cestičky. To abyste se nelekli. Někde je totiž vysypávají štěrkem. A když na něj vstoupíte, tak je zvuk štěrku křupajícího pod vašima nohama několikanásobně zesílen akustikou tvořenou vysokými zdmi kolumbária. Když jsem to udělala poprvé, málem jsem se hanbou propadla, i když jsem za to vlastně nemohla. Hodně rychle jsem se naučila chodit jen kolem kolumbárií, kde vedly chodníčky, a mezi hroby na štěrk jsem radši nevstupovala.
