Poznáš ji snadno. Je malá, bude mít fialové vlasy, boty na podpatku, kabelku a půjde buď na hřbitov nebo ze hřbitova. Nebo do kostela.
Tak přesně tohle jsem slyšela, když jsem přijela do Itálie za mým přítelem poprvé. Pravda, trochu jsem se urazila, když mě nabádal, že nemám zapomenout pozdravit babičku, kterou jsem v té době neznala. Byla jsem vychovaná tak, že na vesnicích se musí zdravit každý, koho potkám. Včetně mně zatím neznámé babičky.
Ale hlavně jsem se podivila jejímu popisu. Překvapila mě barva vlasů a podpatky, postrádala jsem hůlku. Babičce totiž v té době bylo 90. Byla jsem proto zvědavá, jestli babičku opravdu potkám a jestli bude ten popis odpovídat.
Hned při druhé procházce po vesnici jsem se přesvědčila, že popis babičky byl přesný, nešlo si ji splést. Už zdálky byly vidět její fialové vlasy, ale hlavně vzpřímená a řekla bych i rázně kráčející postava. Kdyby se mě v tu chvíli někdo zeptal na její věk, bez váhání řeknu maximálně 70. A to jsem věděla, že celý život dělala na poli, starala se o domácnost, komandovala své děti a jejich partnery, a vlastně i jejich děti. A nikdy si na nic nestěžovala. Jako pravá Italka.
S tím komandováním to bylo zajímavé. Ono to spíš než komandování byl respekt k babičce, jejím životním zkušenostem, jejímu věku. Babička žila se svým nejmladším synem, který se nikdy neoženil, a ten ji poslouchal téměř na slovo. Nebo skoro. Samozřejmě, že si věci dělal po svém, ale v určitých věcech měla poslední slovo babička. Nebo ani ne tak poslední slovo. Než se něco rozhodlo, bylo třeba zjistit, jaký na to má babička svůj názor. A většinou se všichni tímto názorem či přáním babičky řídili. Nebo alespoň nedělali nic, co by se babičce nelíbilo. Řekla bych, že babička všemu dávala jakýsi řád, nějakým způsobem všechny sjednocovala.
Nevím, jaké to bylo pro její děti, které žily v její blízkosti celý život, jak moc jim „kecala“ do života. Vždycky o ní mluvily velice hezky. Asi přesně věděly, kdy můžou odporovat a prosadit si svou, a kdy je naopak lepší se babičce podřídit. Já jsem její „vládu“ nad rodinou zažila jen v okamžiku smrti mého švagra, kdy se všichni podřídili vůli babičky. Včetně mé švagrové, čerstvé vdovy, která sice měla jiné přání, ale nakonec se babičce podřídila. Já jsem nikdy nemusela dělat nic jen proto, že to chtěla babička, přitom já sama jsem to nechtěla. Vím, že můj muž o důležitých věcech babičce říkal, ale spíš, aby měl od ní potvrzení, že to je tak správně.
Stejný přístup k nejstarší ženě v rodině jsem zažila i později. Takový zvláštní respekt, ne podřizování se, který byl ale silnější u starších generací a více v jižní Itálii. Všechno se ale vyvíjí, i rodinné vztahy. A tak budou určitě ubývat podobné babičky, které stmelují široké rodiny a dávají jim jakýsi řád. Je to škoda, ale já mám na několik takových babiček krásné vzpomínky (asi jsem měla štěstí na ty hodné, ne na ty příliš dominantní, které vyžadují absolutní poslušnost všech okolo). Nejsilnější však zůstane ta úplně první – elegantní dáma ve fialových vlasech, která vůbec, ale vůbec nevypadá na svůj věk.
