Vaše dítě je vědec!

Zahrajeme si hru? Zkuste zavřít oči a představit si, že právě děláte něco, co vás FAKT baví. Možná to je nějaký sport, možná výtvarná aktivita, možná je to četba, hra, zkoumání něčeho… Zkuste si představit, jak se při tom cítíte. Jste do něčeho zabraní tak, že nevnímáte ubíhající čas; je to něco, co vás fascinuje, mozek běží na plné obrátky, cítíte radost. To, co děláte, vám dává smysl, naplňuje vás to radostí a možná i štěstím.

A teď si představte své dítě, pokud už nějaké máte. Jak se narodilo a už od prvních minut přesně vědělo, co potřebuje a co je pro ně dobré. Vědělo, kdy má hlad, kdy chce přebalit a kdy pochovat. A vy, vedeni rodičovskou intuicí, jste mu byli oporou a poskytovali mu to, co právě potřebovalo. Představte si, jak rostlo a jakými způsoby si hrálo. Zkoumalo svět kolem sebe jako malý vědec. Vytvořilo hypotézu – když pustím kostku, spadne na zem. Ověřilo její platnost – pustilo kostku a ona skutečně spadla na zem. Ověřilo platnost hypotézy znovu a znovu, aby si bylo jisté, že nejde o náhodu – asistent (maminka nebo tatínek) mu kostku znovu a znovu podával, aby ji dítě mohlo znovu a znovu upustit na zem. A z objevování světa a ověřování hypotéz mělo obrovskou radost. Cítilo se podobně jako vy, když děláte něco, co vás skutečně baví. Mělo radost z každého pokroku, kterého dosáhlo v jakékoli oblasti. Naučilo se s podporou vás – rodičů – chodit, skákat, šplhat po stromech, a dokonce i tak komplexní dovednosti jako je hovořit mateřským jazykem a interagovat s okolím. Nepotřebovalo k tomu učebnice ani školní třídy s lavicemi. Prostě reagovalo na svět okolo sebe a mělo neutuchající touhu se do něj zapojit, protože to je to, co je nám lidem přirozené. Tento proces nekončí šestým rokem věku dítěte. Pokud přirozená touha poznávat svět a učit se nové věci zmizí, pak je to následkem toho, že dítě ztratí vnitřní motivaci.

Lidské potřeby jsou nám dány od narození. Miminko instinktivně ví, co je pro něj dobré a důležité, jen je ještě příliš slabé na to, aby své potřeby mohlo uspokojovat samo. Jak ale roste a vyvíjí se, získává s podporou nás, rodičů, stále větší a větší samostatnost. Na nás rodičích je, abychom byli nablízku a k dispozici, pokud nás dítě potřebuje. Jakmile začneme dítěti vnucovat svůj pohled na svět a začneme jej manipulovat podle našich představ o tom, co by se mělo učit a jak, vědec v dítěti začne mizet.

Nepotřebujeme disponovat diplomy z univerzit, abychom věděli, co je pro naše děti dobré. Ony to vědí samy. Stačí se učit společně s nimi, neztratit (nebo znovu najít) fascinaci světem okolo nás a jeho objevováním. Nepotřebujeme pedagogiku, potřebujeme jen důvěřovat svým dětem a sami sobě.