Dredy a náušnice aneb Komu patří těla našich dětí?

Před pár dny jsem na jednom zpravodajském serveru narazila na článek o paní, která nechává své tříleté dceři na hlavě dredy a informuje o tom na Instagramu.

Sklízí za to spoustu kritiky a dost lidí ji hodnotí jako matku, která zanedbává své dítě. Ten článek jsem nasdílela ve své “sociální bublině”, protože mi přišel vtipný i smutný, a vlastně i dost děsivý zároveň. Nějak nedokážu porozumět tomu, kolik agresivity v lidech vyvolávají různé - z mého pohledu nevinné - “odchylky od normy”. Ještě si tak nějak dovedu představit, že moje volání po dobrovolné školní docházce a po akceptaci dětí jako lidských bytostí vyvolává v mnoha dospělých strach o svou vlastní osobu a obavy z ohrožení vlastní integrity, ale dredy na hlavě úplně cizího dítěte, které navíc žije na druhé straně zeměkoule...?

Pod tím mnou nasdíleným linkem odsuzující komentáře nebyly, ale jeden z nich mě zaujal. V naší společnosti je zcela běžné nechávat malým holčičkám ve věku cca 6 měsíců propichovat ušní lalůčky kvůli náušnicím. Takže zatímco takovýto invazivní a v podstatě nevratný zásah do těla miminka je společností akceptován a často oslavován, dredy na vlasech, které se mohou nechat odrůst nebo ostříhat, jsou pro mnoho lidí důvodem k odsouzení matky jako někoho, kdo své dítě zanedbává.

Jen pro doplnění: samozřejmě vím, že dírky po náušnicích mohou zarůst, nicméně jizvička velmi pravděpodobně zůstane. O možném podráždění akupunkturních bodů na ušním lalůčku ani nebudu začínat. Nejsem žádný bojovník proti náušnicím. Sama je nosím, měla jsem i tři dírky v jednom uchu a taky piercing v obočí, který jsem si ve čtrnácti sama udělala sichrhajckou a dodnes občas uvažuju o jeho obnovení, protože se mi to líbí a stejně tam mám malou jizvu. :-) Dnes dvanáctileté dceři jsem uši kdysi taky nechala propíchnout, ačkoli už tehdy jsem vnitřně cítila, že to nevnímám jako správné. Paradoxně se Lu před pár měsíci rozhodla nechat si dírky v uších zarůst. U nejmladší Astrid už si vůbec nedovedu představit, že bych jí kvůli něčemu tak zbytečnému a invazivnímu, co si navíc může dopřát kdykoli v budoucnosti, až se pro to sama rozhodne, dobrovolně nechala ublížit, i kdyby se mělo jednat jen o vteřinu. Že ji často lidi považují kvůli absenci náušnic a vlasů za kluka, je mi dost jedno. :-)

Raději to ještě zdůrazním: neodsuzuju nikoho, kdo nechal dítěti propíchnout uši. Sama jsem to kdysi udělala a teď jsem jen změnila názor. Stejně tak neodsuzuju matky, které nechávají svým dětem na hlavách dredy. Snažím se nesoudit a nehodnotit nikoho, jakkoli těžké to je. V dětství totiž mnohé z nás rodina i škola naučila, že bez hodnocení a vynášení soudů se neobejdeme. Náš pocit bezpečí ohrožuje kdeco. Dokonce i dredy na hlavě holčičky z druhého konce světa.

Vše výše uvedené jen nabízím k úvaze. O kulturních rozdílech, toleranci, rodičovství. O tom, komu patří těla našich dětí...