Na každého z nás občas číhá malé společenské dilema, kdy znenadání čelíme zásadnímu rozhodnutí: mám zůstat nebo odejít?
Někomu toto dilema rejdí hlavou na schůzi zahrádkářů, kde mu hrozí, že bude proti své vůli zvolen jednatelem. Jinému ve frontě na zaplacení inkasa, když paní před vámi a pán za vámi začnou pokašlávat.
Já jsem tomuto ošemetnému verdiktu byla, pokud si dobře vzpomínám, vystavena celkem třikrát. Poprvé to bylo na přátelské návštěvě. Po zhola nevinném a velmi zdvořilém dotazu hostitelky, zda si dám s nimi kávu, se po mém přitakání rozpoutalo hotové rodinné peklo. Ani jeden z manželů totiž nechtěl vstát a jít nápoj zhotovit. Začalo to jemným škádlením, které gradovalo. Jdi tam ty, já ne, jen vyskoč, hupky dupky, koukej mazat, nedloubej do mě, blbče, megero, proč já jsem si tě vůbec brala... A končilo osočováním kvůli dědictví po nějakém Frantíkovi, o kterém se při troše posluchačské pozornosti dalo pochybovat, zda byl vůbec z příbuzenstva.
Druhou rizikovou oblastí pro volbu, zda odejít či zůstat, se pro mě staly zhruba před čtvrt stoletím veřejné záchodky na pražském autobusovém nádraží Florenc. Tehdy jsem po vsypání drobných na porcelánový talířek, spočinula konečně za dveřmi kabinky. Ještě jsem ani nerozpohybovala zip na sukni, když se ozval ryčný povel toaletářky: „Vážení, opusťte urychleně WC, za dvě minuty odcházím na schůzi. Kdo neuposlechne, toho tu zamknu!“ Neumíte si představit, jaký pohyb nastal. V tu ránu se ze všech stran ozývalo práskání dveřmi a splašený dusot pobíhajících cestujících, který v neinformovaném pasažérovi z Hané mohl vyvolat dojem, že veřejné záchody slouží Pražákům k provozování joggingu.
Tato příhoda ve mně zanechala do života dva poznatky. Jednak že pražské hygienické pracovnice svého času holdovaly v pracovní době hlasování, a taky že se kdovíproč domnívají, že se močový měchýř dá fofrem vypustit jako umývadlo.
Nejhůře se mi však ze dvou variant – zůstat či odejít - volilo před pár lety v čekárně u praktického lékaře. Doktor to byl skvělý, vynikající diagnostik, ale čas od času prožíval bohatýrské chvíle. A ty se projevily jedno slunné páteční dopoledne, kdy pootevřel dveře ordinace, znepokojeně přehlédl plnou čekárnu a zahřímal: „Za chvíli odjíždím na chatu. Zůstanou tu jenom pacienti bezprostředně ohroženi na životě a ženy, se kterejma spím.“ Za chviličku byla čekárna takměř prázdná, jen pět žen tehdy bylo ohroženo na životě.
Takže si to shrňme: zůstat či odejít? Počkejte, prosím, nepřerušujte mě, ať to můžu dokončit,... co že byste rádi věděli? Aha, jestli jsem tenkrát k tomu lékaři šla? Poslouchejte, vy máte ale starosti. To je pro mě takové žinantní. Ach jo, teď nevím, jestli mám s vámi zůstat nebo honem odejít…
