Asi se shodneme na tom, že jedním z pozitivních výdobytků civilizace je kvalitní lékařské ošetření.
Dnes má každý pacient dle neduhů a následných diagnóz svého obvoďáka, stomatologa, internistu, urologa, gynekologa, psychiatra, kardiologa, chirurga, očaře, krčního specialistu, dermatologa, diabetologa, neurologa, ortopeda, alergologa, endokrinologa, revmatologa, gastroenterologa a veterináře.
Ano, čtete dobře. Majitelé zvířecích členů domácnosti mi rozumí - máme svého zvěrolékaře. Většinou jde o odborníka, který hravě rozezná čivavu od osmáka degu a ke svým pacientům se chová s laskavou náklonností. Na rozdíl od lékařů klasické medicíny nepožaduje po pacientech kartičku zdravotní pojišťovny, rodné číslo a odložení spodního prádla.
A vůbec – veterinární pacient – ten se má. Před injekční aplikací bývá chlácholen, pohlazen či podrbán za uchem, při drobném chirurgickém zákroku může skučet dle libosti a pokaždé má s sebou jako doprovod někoho, kdo ho má rád, záleží mu na něm a uhradí předložený účet. Pár z těchto maličkostí bychom ocenili i my lidé, kupříkladu při ošetření na zubním.
A úplně ze všeho nejlepší je, když má lékař k odborným vědomostem a dobře vybavené ordinaci i smysl pro humor. Třeba jako slánský veterinář doktor Fiedler. Sedí nás v čekárně dobrých patnáct, každý hladí svého vystrašeného pejska, v ruce třímá očkovací průkaz či vodítko, když v tom zvěrolékař vyhlédne z ordinace a s jiskrou v oku praví: „Tady je dneska lidí jako psů.“ Nebo vchází slečna s načechraným bílým pudlíkem a doktor je vitá: „Á, blondýna…“ Vzhledem k tomu, že slečna je bruneta, není sporu o tom, koho tou blondýnkou myslí. Příště otevře dveře do čekárny rozhlídne se po pacientech a jejich doprovodu, sedíme tam zrovna samí majitelé yorkšíra, toy pudlíka, maltézáčka a čivavy, a doktor prohlásí: „Koukám, dneska je to tu samej zabiják.“
Jindy vchází do ordinace slečna s křečíkem džungarským a my čekající slyšíme doktorovo vlídné přivítání: „Á, sysel...“ A to jsou přesně ty potřebné okamžiky, kdy starost o zdraví zvířecího kamaráda nahradí upřímný smích a vědomí, že se právě dostává do těch správných, povolaných rukou a všechno dobře dopadne.
Zřejmě nejvydařenější poklonu složil veterinářům jejich kolega a zároveň spisovatel James Herriot v knize To by se zvěrolékaři stát nemělo a dalších pokračováních. Kdo knihu četl nebo se osobně setkal s nějakým přívětivým zvířecím lékařem, určitě alespoň na chvilku zatoužil svěřit i své zdraví do jeho péče.
A proč by ne? I člověčí pacient se občas dopouští podobných nectností jako pejsek s rodokmenem: nepřátelsky vrčí, učůrává strachy a tajně zbaští zakázaný řízek. Až vás tedy začne bolet tlapička nebo žlučník, víte, kam se obrátit třeba i v noci nebo o víkendu.
P.S. Mimochodem, veterináři jsou šťastlivci i v dalších ohledech. Například zatím nebylo vědecky prokázáno, že by ženy zvěrolékařů na své muže štěkaly víc než ostatní manželky.
