To nechápu, protože já bych se určitě sháněla po toaletním papíru, čímž bych únoscům lezla na nervy víc než namalovaná slečna.
Filmový průmysl z nás dělá pošetilce. A nejde jen o to, že v reálném životě nám při vyznání lásky nehraje zničehožnic smyčcový kvartet. Vzpomeňme třeba na leteckou dopravu. Po shlédnutí pár katastrofických filmů může leckdo dojít k přesvědčení, že bez ohledu na to, zda letíte s Lufthansou či s Uzbekistan Airways, je na palubě dopravního letounu mezi 230 pasažéry vždy přítomen někdo, kdo bez ohledu na to, jestli jednou v životě pilotoval práškovací letadlo nebo nemá schopnosti ani k řízení motorového kola, je v případě otravy jídlem obou pilotů i autopilota, schopný bezpečně přistát se stodvaašedesátitunovým Boeingem 747.
Z filmových příběhů si do praktického života můžeme vzít i poznání, že ať si v Paříži pronajmeme jakýkoli byt, budeme mít výhled na Eiffelovku, že pokud jsme muži a ztroskotáme na voru, přestanou nám růst vousy, a ženám uneseným na poušti, se zastaví metabolismus. Jak jinak si vysvětlit, že se dáma ve spárech neurvalých únosců vždy shání po rtěnce a zrcátku, ale nikdy po toaletním papíru, že svět je plný chátrajících starých továren, které jsou jako stvořeny pro přestřelky a likvidaci padouchů, a že v USA je každá dívka středoškolská roztleskávačka.
Pokud jste jako já a rádi se necháváte opít filmovým rohlíkem, pak jste jistě zaznamenali, že láska léčí pylovou alergii, jinak by si nemohlo tolik zamilovaných dvojic nekonečně dlouho běžet vstříc rozkvetlými loukami a zlátnoucími lány obilí. Nedivím se vám. Je občas příjemné nechat se občas ošálit a užít si příjemnou nereálnost v domácím bezpečí před televizní obrazovkou. Ale byla bych bláhová, pokud bych věřila, že pokaždé, když se na mě někdo křivě podívá, se stoprocentně odněkud vynoří hrdina, kterého to rozhořčí a dá mému trapiči za vyučenou. Ale tomu, že kapitán opouští loď jako poslední nejen ve filmu, tomu jsem fakt věřila.
Jenže před devíti lety opustil potápějící se jihokorejský trajekt mezi prvními jeho kapitán I Čun-sok a stejně zbaběle se dva roky před ním zachoval chmurně proslulý italský kapitán výletní lodi Costa Concordia Francesco Schettino. Mizerná realita. Není lepší filmové lakování narůžovo? Pokud se filmoví režiséři rozhodnou alespoň letmo přiblížit skutečnému životu, nechají odteď všechny lodní kapitány skákat šipky do oceánu při prvním zavrzání paluby.
Vzpomínám si na jeden výrok z knihy Barva kouzel skvělého autora fantasy literatury Terryho Pratchetta: „Někteří z pirátů si vysloužili nesmrtelnost svou nesmírnou krutostí a k smrti odvážnými kousky. Náš kapitán se už kdysi dávno rozhodl, že si získá nesmrtelnost jednoduše tím, že neumře.“ Hmmm, že by se oba zmínění kapitáni rozhodli pro totéž?
Asi takhle, je dobře, že život není film. Není ani tak barevný, ani tak černobílý. Abychom z toho my ostatní nevyvázli lacino, napadá mě, že v každém z nás je zcela určitě kousek lodního kapitána. Ať už si pod tím představíme cokoli.
P.S. Po dopsání blogu mi to nedalo a koukla jsem se do kabelky. Lidi zlatý, fakt tam mám papírové kapesníčky, kousek odmotaného toaleťáku a ibalgin, ale rtěnku žádnou. Ze mě by únosci fakt radost neměli.
