Já vám nevím, proč jsou lidi pořád tak nervózní. Nákup v supermarketu se hlavně v letních dnech podobá nejvíc ze všeho prázdninové bojovce.
Ta se hraje tak, že zákazník rejdí zkušeně mezi regály a fofrem plní nákupní košík, aby do něj v rekordním čase naštosoval vše potřebné, odvezl to domů do ledničky a mohl se honem vydat někam k vodě.
A taky v horku bují emoce jako bejlí po dešťové přeháňce. Proto se, alespoň z mé osobní zkušenosti, rozumně nakupující snaží ty podrážděné ničím nerozhořčit, v oddělení zeleniny se jimi nechají odstrčit od vybraného melounu, v mléčných výrobcích od bezlaktózového jogurtu a u regálů s pečivem i od manžela.
Já vám nevím, proč jsou lidi pořád tak nervózní. Nedávno na mě zničehožnic začal nějaký pán rozdurděně pokřikovat, jak to, že dneska mají rohlíky za korunu devadesát, když před pár dny je tu kupoval za korunu padesát? Protože jsem v žádném případě nevypadala, jako že jsem od fochu, tak zřejmě toužil po spřízněné duši, která by s ním mlela pantem tak dlouho, až by se obsluha smilovala a nasadila cenu nižší.
Proto jsem se při posledním nákupu snažila nikomu nepřekážet, při vybírání zeleniny jsem se s ní nijak nemazlila, šup s brokolicí do koše, s petrželí do sáčku a na váhu, teď ještě hlávkový salát a v ovocném regálku vidím vaničky s krásně velkými kanadskými borůvkami, ty vezmu hned tři… ne, radši čtyři, jednu pro mě, dvě mamince a jednu tetě do domova důchodců. „No to snad není možný, to svět neviděl,“ rozkřičel se na mě zhruba čtyřicetiletý pán a začal mi lomcoval pojízdným košem. „Jedny, dvoje, troje, čtvery borůvky, je tohle vůbec normální???“ Honem jsem koukla, jestli není nákup borůvek nějak početně omezený, ale cedulka žádná. Podívejte se, já vím, vedro je vedro a někteří lidi mají otřesné způsoby, ale tohle? Rychle jsem zakmitala očima, jestli není poblíž někdo, kdo by mě před tím pitomcem případně ochránil a najednou jsem za zády uslyšela takové jako táhlé zavytí. Otočila jsem se. Stála tam taková fešná paní, opírala se o svůj pojízdný košík, nohy měla křížem, z očí jí tekly slzy a doslova kvílela. Ale rychle popadla dech, omluvně na mě koukla a přerývaně ze sebe vyrážela: „Pavle, okamžitě pusť paní ten koš, ten není náš!“
A jak jsme tak s tou paní na sebe koukly a pak obě zpět na jejího muže, spustily jsme obě takovou salvu smíchu, že se po nás otáčeli až od sypaných čajů. Já jsem totiž v jejím koši zaregistrovala podobně jako u sebe nějaký salát, brokolici, petržel a navíc jen ředkvičky.
Pán byl v obličeji celý brunátný, zabručel jen tak jako mimochodem, pardon, ale rozhazoval rukama a stále ještě rozčileně argumentoval, že mají doma po celé zahrádce nasázené kanadské borůvky, on že to jako blbec musí od jara dvakrát denně zalejvat a teď, když konečně plodí, tak ona si jich nacpe rovnou čtyři krabice do koše, a to ani nejsou v akci. Jeho žena mi řekla: „Promiňte,“ a její muž z mého nákupního koše honem vylovil květák, který mi tam při borůvkové kontrole vložil.
Věřte, že jsem se takhle nepobavila ani kdysi na prázdninovém táboře při zmíněné bojovce. A ty borůvky jsou velké jako palce a chutnají božsky.
P.S. Příhoda je moje autentická a do slánského Kauflandu se budu ráda vracet, třeba budu mít štěstí a tento manželský pár ještě někdy potkám.
