Současné tenistky a návrháři módních sportovních značek na letošním Roland Garros uspořádali bílému sportu poslední rozloučení. A vypadá to, že i s žehem.
Za osvědčené označení „bílý sport“ tenis skutečně vděčí především oblečení hráčů. Bílá barva měla již od počátků této hry své opodstatnění. Je známo, že v barevném oblečení se snáze ukazují nepěkné skvrny od potu. V tmavém oblečení je hráčům větší horko, sluníčko se do nich víc opírá. Bílá barva je čistá a elegantní. I když jsou současné textilní materiály dokonalé, pohlcují pot, poskytují sportovcům osobní komfort a hýří barevnými kombinacemi, mám jednu velkou výhradu.
Dnes na zachování tenisových tradic dbá už jedině slavný Wimbledon. Z grandslamových turnajů je jediný, který bílou tradici striktně ji dodržuje. Týká se dokonce i spodního prádla. Neumím si však představit, jak v tomto případě probíhá kontrola. Stojí snad před východem z dámských šaten nemravný pořadatel, který má v popisu práce koukat tenistkám do výstřihu a vyzývat je, aby si nadzvedly sukýnku? Možná ta prohlídka až tak detailní nebude. Vzpomínám, jak měl předloni rakouský hráč Rodionov sice předpisově bílý dres, ale jeho spodní prádlo bylo tmavé. Když ho na to hlavní rozhodčí upozornil, protože tmavé trenýrky pod bílými šortkami prosvítaly, musel si během zápasu odskočit na toaletu a svoje provinění napravit.
Netrvám na tom, aby tenisový módní svět zůstal zakuklený do bílého lajntuchu, zamlouvá se mi i vkusně zkombinované pastelové barvy. Právě na letošním French Open se hlavně páni tenisté v Paříži předvedli jako barevní sympaťáci. Třeba neonově žlutý Rafael Nadal, oranžovo-bílý Srb Novak Djokovič, a nejvíc mě zaujal ve své kapučínové kombinaci béžové a bílé švýcarský reprezentant Roger Federer.
Ale nad těmi, které by měly už ze své podstaty zářit a okouzlovat, se mi chtělo ronit slzy. Známá sportovní značka oblékla ženské tenisové hvězdy takřka komplet do černé. A nepřipadalo mi v tomto kontextu ani nijak senzační, že jim na trička umístila včelí vzor, který prý má symbolizovat královskou hodnost a moc. Včeličky byly na dálku nerozeznatelné, dlouho jsem si myslela, že to jsou rozplizlé puntíky. A dívky mi v tom ošacení na kurtech připomínaly tenisové vdovy. Některé měly svůj černý outfit ozvláštněný bílým proužkem kolem límečku. Ty mi evokovaly britské guvernantky pro děti z dobrých rodin. Prostě takové sportovně naklonované Jany Eyrové.
A tak nevím, komu mám kvůli tomu napsat, u koho orodovat, aby dámské tenisové dresy nabraly veselejší směr, aby jim černá na kurtech nepřidávala roky a unavený vzhled. Ale na druhé straně… kdyby se to tenistkám nezamlouvalo, asi by se do té smuteční neoblékaly. A taky je možné, že jsem jedinou divačkou, které se to nelíbí. No jo, tak já o tom napíšu jen tento blog a žádné tenisové vrchnosti psát nebudu, no.
