Příkladem notorické prokrastinace může být třeba úředník, který v kanceláři tu zalije květiny, tu zkoukne e-mailovou korespondenci, tamhle zašpásuje s pokladní Vaněčkovou…
Prokrastinace. To je dnes takový moderní odborný termín. Spadá pod něj chorobné odkládání povinností až na nejzazší možný bod, kdy nám vlastně už nezbývá nic jiného než se do toho, na co bylo pořád dost času, konečně pustit.
Průkopnicí prokrastinace je dle mého názoru Scarlett O'Harová – lépe řečeno – spisovatelka Margaret Mitchellová, která své literární hrdince vdechla život. Pokud jste četli Jih proti Severu, určitě si vzpomenete na její životní heslo, jímž řešila všechny ošemetné situace: „Dnes na to nebudu myslet. Budu na to myslet až zítra. Zítra je taky den.“
Člověk trpící prokrastinací zkrátka neustále odsouvá nejen velké povinnosti, ale i drobné denní úkoly a rozhodnutí. Ale pozor, nejedná se o klasickou lenost či lemplovství, neboť líný člověk nic dělat nechce a je s tímto stavem spokojený, zatímco prokrastinující člověk by naopak rád něco dělal, ale nedokáže se k tomu přemluvit, nejde mu to.
Příkladem notorického prokrastinatce může být třeba úředník, který v kanceláři tu zalije květiny, tu zkoukne e-mailovou korespondenci, tamhle srovná papíry do kopírky, naťuká pár esemesek, zašpásuje s pokladní Vaněčkovou a pak věnuje část pracovní doby několika nekonkrétním myšlenkám, zatímco by měl velice konkrétně vpisovat do kolonek a čtverečků čísílka, aby se mu z nich na konci tabulky vykutálela užitečná cifra. Ve vedlejší kanceláři na ni už dva dny netrpělivě čeká šéf, který pro notorické odkládání povinností svých podřízených nemá ani špetku pochopení a slastně uvažuje, že on začne prokrastinací trpět přesně ve chvíli, kdy by měl začít zaměstnancům počítat prémie.
Před časem mi vyprávěla kamarádka, spisovatelka Táňa Kubátová, že při jízdě na eskalátorech zahlédla v metru reklamní plakátek propagující knihu „Konec prokrastinace“ s podtitulem „Jak přestat odkládat a začít žít naplno“. Prý si ihned představila, jak by to dopadlo, pokud si knihu koupí. Doma by ji uložila na noční stolek a předsevzala si, že ji v dohledné době přečte, aby se dozvěděla, jak na svoji vlastní prokrastinaci vyzrát. Po dvou letech odsouvání původního úmyslu do publikace se začíst, by ji přestalo bavit na knize utírat prach a zasunula by ji do knihovničky.
Z toho vyplývá, že knihu, jak zatočit s chorobným odkládáním činností, si přečtou jen ti, kdo neduhem netrpí. A co si o knize o prokrastinaci myslím já? Napadá mě, že pro ty, kdo prokrastinací trpí, určena není. Ti totiž budou tak dlouho odkládat její koupi, až bude titul kompletně rozebraný těmi, kdo žádnou prokrastinaci nemají, tudíž nic na příště neodkládají a knihu s tímto tématem vlastně vůbec číst nepotřebují.
Všem postiženým přeji příjemné prokrastinování.
