Kavárny a hospůdky dnes neslouží jako citové oázy jen lidem od kumštu. Nemusíte tam psát hned román, stačí i básnička nebo nákupní seznam.
Říká se, že každý dobrý literát má svoji oblíbenou hospůdku. Tak například Jan Neruda se cítil dobře v hostinci U Ježíška, Bohumil Hrabal U Tygra, Jakub Arbes U Tomáše, Franz Kafka hledal inspiraci v kavárně Arco, Vítězslav Nezval chodil k Flekům, Fráňa Šrámek popouštěl uzdu tvořivosti v kavárně Union, v kavárně Slavia psali své vtipné povídky Miloslav Šimek s Jiřím Grossmannem. Pánové zkrátka chodili tam, kde bylo příjemně inspirativno, tam, kde se scházela různorodá společnost, tam, kde duše splynula s prostředím.
Kavárny a hospůdky dnes neslouží jako citové oázy jen lidem od kumštu. Nemusíte tam psát hned román, stačí i básnička nebo nákupní seznam. Je spousta příjemných míst k posezení, kde za přítomnosti lidského hemžení, vůně kávy či pěnivého moku můžeme dělat společnost sami sobě, tříbit myšlenky a v šálku horké tekutiny rozpouštět negativní emoce.
Tak kampak rádi chodíte vy? Aha, namítáte, co je mi do toho, když já se vám taky zatím nepochlubila. Tak dobrá. Místem, které mi často otevíralo pohostinnou náruč byla velvarská kavárna Esko. Stačila čtvrthodina u toho nejchutnějšího kapučína a svět venku se zdál rázem mnohem vlídnější a starosti ztrácely na intenzitě. Byla to oáza, která uměla šikovně oddělit pracovní část dne od návratu k soukromým povinnostem. Jen jste posadili ke stolečku a vnímali atmosféru.
Chodila tam pro svou pravidelnou dávku kofeinu dáma s nekonečně smutnýma očima, ale taky veselý pan Jiří, který si dovedl užít svou chvíli, než se s hůlčičkou vrátil zpátky do domova důchodců, paní Jitka z muzea tam o polední přestávku vždycky četla knížku a malá školačka si mlsně vybírala vystavené dobrůtky, zatímco pilně přepočítávala drobné. A taky se tu scházelo sedm důchodkyň, které si říkaly vdovy, protože jimi skutečně byly. Nepřicházeli sem však ronit slzy, nýbrž kout plány na dovolenou a infikovat se vzájemně optimismem.
Já jsem si tu načrtávala první odstavečky ke svým fejetonům, setkávala se s přáteli, vedla milé dialogy s příjemnou obsluhou a občas poskytovala ostatním hostům informace o tom, co nového ke čtení máme u nás v knihovně. Jako třeba té čiperné osmdesátileté paní, která si zaboha nemohla vzpomenout na komplikované jméno své oblíbené zahraniční spisovatelky, až nás nakonec obě rozesmála povzdechem: „Ta jména mi dávají zabrat. Já mít složitější příjmení, tak musím nosit na klopě jmenovku jako pracovnice ve spořitelně, jinak bych ho nedala dohromady.“
Ani nevíte, jak těžce jsem nesla, když se kavárna změnila na pizzerii a genius loci se rozplynul v odéru mozzarely, oregána a pekařského ruchu. Útulno je zkrátka v nenávratnu. Dnes si zrovna říkám, jaká škoda, že kolega bloger David Vlk nebydlí u nás. Určitě by tu začal provozovat kočičí kavárnu, na kterou se chystá u nich v Uherském Hradišti. Nepochybně bych byla štamgastem.
Mimochodem, četli jste dobře první odstaveček? Pokud ano, zajisté jste si všimli, že obecná povědomost o oblíbených občerstvovacích zařízeních se váže toliko k mužským autorům. Kam se chodí rozjařit spisovatelky… například Halina Pawlowská, Táňa Kubátová, Alena Jakoubková, Petra Nachtmanová, Eva Brabcová nebo Míša Jendruchová, o tom se nemluví. Třeba to není diskriminace. Možná jen novináři žijí v mýlce, že dámy chodí pouze do cukrárny U růžové kremrole a ta se jim nehodí do titulků.
No a co vy? Máte nějakou svoji oblíbenou oázu mimo domov, kde se vám dobře píše nebo čte?
