Měli bychom celý život říkat jen samé chytré a milé věty, protože nikdy nevíme, která bude ta poslední.
„I ty, Brute?!“ zvolal Caesar. „Udělejte z mé kůže bubny!“ zavelel Jan Žižka. „Když přijde pan Selwyn, pozvěte ho dál. Jestli budu živ, rád ho uvidím, když budu mrtev, uvidí mne rád on,“ vtipně reagoval anglický státník Henry Fox.
Historicky proslulá poslední slova význačných osobností těsně před definitivním odchodem na věčnost, by svou rétorickou obratností pokořila i současné politické sentence, vyslovené za plného vědomí.
Výroky klasiků na smrtelné posteli mohou být i poutavě symbolickou čítankou pro pochmurné podzimní večery, aniž bychom se cítili morbidně. Můžeme pak nabýt dojmu, že budoucí mudrc, sotva rozumu pobral, už si piloval nějakou šikovnou řeč pro poslední hodinku, aby na něj lidstvo s úctou vzpomínalo.
A vůbec s tím měl spoustu starostí navíc. Délka poslední vyřčené myšlenky musela být úměrná velikosti budoucího náhrobku. Taky musel dbát na to, aby u něj v kritický okamžik nedlel nějaký nedoslýchavý či inteligenčně zablokovaný příbuzný. Takový nesprávně vyložený výrok by nadělal později v dějepisných análech pěknou paseku.
Například zvolání Charlese Dickense: „Ano, až na dno!“ když ho chlácholili, aby se klidně položil, by spisovatelovu pohotovou glosu věrohodně degradovalo na poslední výzvu opilcovu.
A o slova George Sandové: „Nechte trávu,“ která si nepřála mít na hrobě kámen, by se dnes přetahoval svaz zahrádkářů a narkomani.
Taky je mrzuté, když si třeba filozoficky zaměřený renesanční poeta léta chystá intelektuálně veršovaný bonmot, kterým se hodlá proslavit na smrtelném loži, načež ho místo důstojně pozvolného skonávání nečekaně porazí fiakr, a on se vzmůže nanejvýš na nesrozumitelné citoslovce.
Měli bychom proto celý život říkat samé chytré a milé věty, protože nikdy nevíme, která bude ta poslední. Potomci by těžko nechali tesat do kamene jako epitaf náš poslední pokyn: „Vem si čistý fusekle,“ sdělení: „Stejně zdědíte pendrek,“ nebo zprávu: „Zatracený hemoroidy,“ i kdybychom se u toho tvářili vzdělaně a vesele.
I poslední rozloučení se současníkem se může z důstojného smutnění nechtěně zvrhnout v originální černý humor. Zažila jsem totiž pohřeb pana Fejfara. Nejdříve dvacet dní panovalo takřka vražedné vedro a velitel hřbitovní pracovní čety vyčetl vdově, že země je jako troud a Jarda při hloubení hrobu zlomil krumpáč. Těsně před smutečním obřadem se udělalo takové dusno, že by se dalo při troše zručnosti krájet jako těsto na domácí nudle. V okamžiku, kdy pan farář vyzval přítomné k modlitbě, se spustilo to, čemu meteorologové říkají přívalový déšť a věřící potopa světa.
Rázem všechny tetky v černém, důstojný pán i ostatní truchlící vypadali jako absolventi potápěčského kurzu ve frontě na šnorchl a spouštění truhly do hrobu (v tu chvíli spíš poctivě napuštěného bazénu) napovídalo, že neskonal starý amatérský zelinář, nýbrž profesionální námořník a zbylá posádka ho posílá na poslední plavbu. A vedle mne stojící zkormoucený pozůstalý si v tom tropickém lijáku ždímal kravatu a mrzutě podotkl, že si vzpomíná, jak nebožtík, pobíhajíc po svém záhumenku, pořád otravoval, že málo prší.
Na závěr bych chtěla říct, že ne každý, kdo žije, si umí užívat. A taky ne každý, kdo si užívá, umí žít. A tak si všichni žijme a užívejme, abychom to stihli dřív, než se od našeho smrtelného těla odpoutá nesmrtelná duše a začne se těšit na Dušičky.
P.S. Věnováno všem, které miluji a už je nemohu obejmout!
