Ústní roušky nejsou. V lékárnách se po nich jen zaprášilo, což je ode mě trefné přirovnání, protože za rouškou se neskrýváme jen před koronavirem, ale i před prachem.
Ačkoli odborníci v posledních dnech vysvětlují, že ústní roušky nechrání své zdravé uživatele před onemocněním, ale jsou naopak určeny hlavně nemocným, aby virózy nepřenášeli na ostatní, tak zdraví lidé teď roušky honem kupují. Buď chtějí vypadat inkognito, nebo prostě přes ústa chtějí něco mít, protože co kdyby se v jejich blízkosti ocitl prskavec bez kapesníku a základních hygienických návyků, že jo. Rouška prostě alespoň něco málo zachytí. A já bych řekla, že ten bezpečnější pocit imunitu taky dovede posílit.
Ústní roušky si zkrátka koupili i ti, kdo si na ně jinak celá léta ani nevzdechli. A co teď mají dělat knihovníci? Že nechápete souvislost? Vysvětlím.
Každých pět let je ze zákona povinna provádět kompletní revizi knihovního fondu každá knihovna, která má do 100.000 svazků. Do tohoto výčtu spadá i naše knihovna. Nebudu unavovat podrobnostmi. Podstatné je, že při této revizi musíme s kolegyní vzít do rukou každou z 20 000 knih, scannerem sejmout čárový kód a do knihy uskutečněnou kontrolu označit. A jak již kdysi na adresu knih krásně řekl básník Jaroslav Seifert: „V honosném rouše prachu šedivého stránkami knih teče klidně čas,“ tak je jasné, že i přes důkladný pravidelný úklid se bez přirozené prašnosti tato činnost prostě neobejde. A tak každých pět let nasadím roušku a jdu na to. Před deseti lety jsem totiž situaci podcenila a pak jsem strávila čtvrt roku ježděním na krční a dlouhou léčbou postižených hlasivek. Fotografii pořízenou právě před těmi deseti lety dávám do placu:
Vím, že v roušce vypadám, jako bych se chystala přepadnout dostavník nebo dělat chemický rozbor divné sekané s bramborovým salátem, ale je to nutné.
Vám všem bystrým teď určitě došlo, že uplynulo 2x 5 let a mě letos opět čeká revize. Zase budu mít ruce vytahané jako opičák a krční páteř v čudu od natahování do horních pater regálů a sundávání mnohakilových encyklopedií. Tak jen doufám, že než naše revize vypukne, budu si moct v lékárně opět úplně normálně koupit ústní roušku. V těchto dnech ji totiž už nemají ani u nás.
A proč ten název dnešního blogu? No, protože při vycházení z lékáren momentálně často zní jadrné vyjádření: „Dopr..le, roušky nejsou.“
