Už jste slyšeli o tom, že světoví šampióni v paměťových soutěžích si dokáží zapamatovat během pěti minut i 200 čísel?
To jistě rádi čtou zejména ti z nás, kteří si během pěti let zásadně nejsou schopni vybavit ani devítimístné číslo svého mobilu. Paměť je zkrátka potřeba trénovat. Pokud nechceme dospět k penzijnímu věku jako prosťáčci, které každý ošidí, měli bychom začít paměť posilovat ihned. Zejména mládí umí o duševním zdraví starší generace nádherně pochybovat.
Vzpomínám na prvňáčka Jéňu, který byl před pár lety pilným čtenářem naší knihovny, jak mi jednou originálně oponoval. V té době jsme na časopisy nadepisovali fixem, že náleží naší knihovně. Jéňu to zaujalo a začal se vyptávat, jak poznám, že mi čtenář nevrátí místo vypůjčeného časopisu jiný, který nám nepatří. Vysvětlila jsem mu princip značení, ale nechtěl se vzdát možnosti mě obelstít. Vymýšlel variantu, kdy třeba nějaký svůj levnější časopis lstivě nadepíše sám a podstrčí mi ho při vracení místo pěkného a dražšího, který si vypůjčil, ale trvala jsem na tom, že já své písmo prostě poznám. Chvíli nespokojeně krabatil čelo a pak vykonstruoval možnost, že do falešného nadepisování zapojí jiného dospělého, třeba tatínka, ale smála jsem se, že ani to na mě neplatí, já si prostě svoje písmo poznám a basta! A Jéňa, evidentně zahnaný do kouta, na mě zoufale zvolal: „Tak já počkám, až budete stará, a pak nepoznáte nic!“
Dnes je již Jeník dospělý, ale má utrum. Ještě hodně dlouho si na mě nepřijde. Zúčastnila jsem se totiž tréninku paměti a teď prostě vím, že lze stárnutí mozku oddálit. Lektorka nám prozradila spoustu praktických fíglů, jak naši paměť zotavit. Některé jsem hned zavrhla. Zvláště ten, kdy si mám při odchodu z domu hlasitě předříkávat, co právě činím, abych si v poledne v práci bez problémů vybavila, že jsem nenechala zapnutou žehličku a opravdu za sebou zamkla. Sice je přijatelnější být na chodbě přistižena sousedem při hlasitém komentování všedních činností než nechat vzplanout domácnost od nevypnutého elektrospotřebiče, ale já jsem si oblíbila jinou techniku.
Požádá-li mě paní Bušková o pár tulipánů ze zahrádky, mám postupovat tak, že v okamžiku žádosti si v duchu začnu rekapitulovat, co se právě děje: na kostelní věži ukazují hodiny půl páté, stojíme u kašny na náměstí a paní Bušková chce, abych jí zítra odpoledne přinesla tulipány. Až po náročném dni zasednu večer do křesla a zpanikařím, kdo že to po mně odpoledne něco chtěl, ihned si připomenutím všech těch okolností celou situaci bez problémů vybavím. Zatím jsem tuto metodu nevyzkoušela a proto nevylučuji, že mi nakonec v mysli vytane jedině to, že mám zítra odpoledne naházet do kašny tulipány a říct o tom paní Buškové.
Nu, i kdyby tomu tak bylo, čtenář Jéňa stejně nemá šanci. Ne snad, že by mi paměť sloužila dokonale, ale naše časopisy už ručně nenadepisujeme, dnes je zdobí čárové kódy.
