Populárním se umělec nestává ve chvíli, kdy se bezprostředně po jeho výkonu diváci nadšeně ptají: „Kdo je to?“, ale v okamžiku, kdy na to alespoň jeden z nich dokáže odpovědět.
Až se nás příští rok zeptá, co jsme dělali vloni 14. července, můžeme odpovědět takřka unisono: přáli jsme Karlu Gottovi k 80. narozeninám. Většina z nás v duchu, ti šťastnější osobně.
Jistě leckdo z nás má ve své blízkosti člověka, který oslavil životní jubileum, svůj osobní či pracovní úspěch, s nímž jsme si připili na zdraví a další šťastná léta. Kolik nás u toho mohlo být? Osm? Padesát? To je individuální. Také jste si uvědomili, že pogratulovat vám přijde vždy jen tolik lidí, kolik jste jich na svém životním pochoďáku potěšili? Když budeme bloumat žitím jako podmračený kakabus, nemůžeme čekat davy rozjásaných vinšujících. Ovšem také je pravdou, že někoho potěšíme pouze v den svých narozenin.
Že nechápete? Vysvětlím to. Třeba dvaačtyřicetileté slečně Blažence z podatelny je úplně fuk, že se kolega z finančního stal úspěšným amatérským fotografem, ale může ji k zbláznění potěšit, že účetní Kožíškové je zrovna dneska už třiapadesát. Ale s Karlem Gottem si na zdraví symbolicky rádi přiťukneme, když ne úplně všichni, tak většina určitě. Vzpomínám, že jeden ze svých obrazů nazval velmi výstižně: Tokání hudbou. Ano, přesně tohle totiž celý život dělal.
Jeho písně se tak či onak dotkly každého z nás. Někoho hladily, jiného dojímaly, rozveselily, rozněžnily, rozčilovaly, zkrátka každému dle jeho gusta. Není totiž snadné státi se slavným. A vůbec ze všeho nejtěžší je slavným zůstat. Tu šanci máme všichni. Stačí třeba uvařit mimořádně chutný oběd pro přátele, a pak si užívat své okamžiky kulinářské slávy. Pochvalné výkřiky, mlaskání, olizování, poplácávání po zádech. Jenže musíme počítat s tím, že s každým dalším obědem porostou nároky dnes spokojených strávníků. Bude stále těžší uspokojit chuťové pohárky všech bez rozdílu. Přes veškerou snahu se nám může za čas stát, že větší část stolovníků se sice nadále bude vznášet na obláčku labužnického ráje, ale dva tři remcalové si přikryjí ústa ubrouskem a začnou do nich hartusit, že jsme jídlo přesolili a chtělo by to víc koriandru. A to je přesně ta chvíle, kdy si plně uvědomíme, jak pracné a obdivuhodné je zůstat na výsluní.
Když zpívá Karel Gott, mám pocit, že svět je báječné místo k žití a točí se právě tak, jak má. Že romantika ještě není dinosaurus, že není určena k vyhynutí, dokud ji bude interpretovat tento Múzami hojně laskaný trubadúr.
Ale znovu připomínám, že šanci na slávu máme všichni. Protože populárním se umělec nestává ve chvíli, kdy se bezprostředně po jeho výkonu diváci nadšeně ptají: „Kdo je to?“ ale v okamžiku, kdy na to alespoň jeden z nich dokáže odpovědět.
Tak v cestě za slávou hodně úspěchů vám všem.
A Vám, Mistře Karle Gotte, všechno nejlepší a pevné zdraví!
P.S. Jestli u vás dneska taky prší, pak by se k tomu mohla hodit písnička, kterou mám od K. Gotta moc ráda:
