Jestli jste hubení jako lunt, vysportovaní jako Martina Sáblíková, chytří jako Elizabeth Blackburnová a fešní jako Libuška Šafránková nebo Marek Vašut, pak nevíte, jak těžký může život být.
Bylo pondělí 21. září a já jsem měla sraz s kamarádkou. Už druhá sklenička minerálky mi dělala svými šumivými vzdechy společnost při půlhodinovém čekání, když Štěpánku konečně rušná hlavní třída propustila z pohostinné náruče podzimních slev, aby mohla jako každého jednadvacátého v měsíci zasednout k našemu kavárenskému stolku.
No konečně. Měla jsem totiž tentokrát na jazyku tolik novinek, že kdybych si chtěla olíznout rty, tak by se mi snad pod tou informační tíhou začal lísat ke švu na punčoše. Chtěla jsem probírat samé zásadní věci jako je vliv zaměstnanosti žen na četnost teplých večeří a vliv četných teplých večeří na rozvoj plastické chirurgie, ale nebylo mi dneska přáno.
„Chtěla jsem přes léto zhubnout, držela jsem několik zaručených diet. A výsledek? Nemám z toho nic než škodu,“ řekla mi na uvítanou zdrceně Štěpánka a napila se hořké kávy. Slušnost mi velela adekvátně soustrastně zareagovat, tak jsem té pěkné vlastnosti v duchu zasalutovala a nahlas požádala kamarádku o podrobnosti.
„Nejdříve jsem držela Atkinsovu dietu, abych se vešla do loňské sukně. Pak jsem držela Weilovu dietu, abych se vešla do plavek. Hned na to jsem držela dietu Štefana Margity, abych se vešla do bývalého maturitního kostýmku. Taky jsem držela dietu podle krevních skupin, abych se vešla do večerních šatů. A nakonec jsem držela hladovku, abych se vešla do rodinného rozpočtu… a nic, ani o deko míň,“ rozčilovala se Štěpánka a významně si hnětla záhyby huňatého svetru, pod nimiž jí prý bobtnají strašné faldy.
„A když už jsem na tom byla tak, že se mi sbíhaly sliny i na víčko od Ramy, tak jsem jednoho dne zjistila, že jsem přece jenom zhubla.“
„No sláva,“ zajásala jsem s ulehčením. „Jediné, co mi zeštíhlelo,“ vyštěkla Štěpánka, „bylo zápěstí. Sklouzly mi z něj hodinky za tři a půl tisíce a doteď jsem je nenašla!“ Co na to říct. Rozpačitě jsem usrkávala ze svého hrníčku a zdvořile jsem zadržovala smích.
„Už musím běžet,“ znervózněla náhle kamarádka a na odchodu si zhluboka povzdechla: „Asi teď začnu držet redukční dietu na hlavu.“ Zahihňala jsem se povedené metafoře: „To jako aby ses z těch diet nezbláznila, jo?“
„Ne, to abych se vešla do norkové ušanky od loňska,“ řekla ustaraně a dietně vyvanula do zářijového podvečera.
P.S. Protože dle mého mínění Štěpánka zhubnout vůbec nepotřebuje, poslala jsem jí druhý den velkou oříškovou čokoládu a na obalu jsem zastrašující údaje o energetické hodnotě přelepila krátkým milosrdným heslem: „Bojovat s kilogramy je nesmysl – vždycky mají početní převahu!“
Jo a věděli jste, že lunt je doutnák u starých střelných zbraní, prostě doutnající provázek napuštěný octanem hlinitým?
