Když se rozhodnu pro ozdravný týden v Luhačovicích, neodradí mě ani představa pěti hodin strávených ve vlaku.
Jsem totiž sběratelkou drobných zážitků, a když si ji zpětně vybavím, přenesu se do těch skvělých dnů alespoň v duchu. Proto vám teď můžu nabídnout pestrou ochutnávku od všeho... zkrátka, koho nebo co jsem potkala.
Například hned na pražském hlavním nádraží jsem potkala starší dvojici se zavazadly a batůžky, která čekala na stejný spoj. Pán byl na vozíčku, ale zvládl i pár kroků s berlí a jeho žena příkladně opečovávala nejen jeho, ale i vše, co vezli s sebou. Podruhé jsme se viděli až při příjezdu, když jsem paní pomáhala manžela bezpečně deportovat na luhačovický perón a ona se mi svěřila, že jí v Praze při nastupování do vlaku někdo ukradl z batohu peněženku.
A taky si ke mně do kupé v tom samém vlaku přisedla skupinka na první pohled sympatických studentů, kteří zřejmě trpěli slovní úsporností, protože ani jeden z nich při příchodu nepozdravil. A když v Pardubicích přistoupila důchodkyně s nákupní taškou a řekla „Dobrý den,“ tak všechny ty moderně oblečené dívky a do té chvíle upovídaní a do každého problému vidící chlapci zvedli bezhlesně a překvapeně oči. Když kupátko v Olomouci opouštěli, doslova jsem číhala, zda alespoň po nějaké té hodině strávené ve společném prostoru, neutrousí někdo z nich „na shledanou“. To víte, že ne. Ale o pár kilometrů dál jsem viděla nádhernou pastvinu a na ní desítky pasoucích se oveček, které směrem k trati zdvořile bečely.
A v Luhačovicích mě v prodejně porcelánu okamžitě poznala paní prodavačka, protože jsem si tam před rokem koupila hrneček a lázeňské pítko, a hlásila se ke mně jako ke staré známé. Byla to dobrá investice. Kdybych si vloni místo kalíšku na Vincentku koupila v masně půl kila točeného salámu, pochybuji, že by se mi tam po roce dostalo stejně pěkného přivítání. A taky jsem cestou na přehradu potkávala bělostné svahy plné sasanek a u potoka za kolonádou trsy blatouchů.
A u stolu se mnou seděla milá společnost tří dam, z nichž jedna byla soudní překladatelka z Karlových Varů a každý den podnikala důkladné výlety po okolí. Večer nám u dobrého jídla vždy vyprávěla, kolik milých lidí cestou potkala, a jak se jí každý nesmírně ochotně snažil dobře poradit, když si nebyla jistá, že ji mapa vede správným směrem. Největší zážitky měla z půvabných, malebně opečovávaných místních hřbitůvků a z výletu do baťovského Zlína, kde nejvíce obuvi prý prodávají Vietnamci.
A taky jsem strávila večer ve stylové vinárně s úžasnou cimbálovkou, kde jsem pochopila, že uzavřená povaha je královnou myšlenky, ale načatá láhev vína je královnou konverzace.
Pokud jste v posledních dnech nikde nebyli, nevadí. Věřte, že při troše snahy určitě třeba už dneska potkáte něco (nebo někoho) báječného u vás doma.
