Bylo by určitě skvělé vyšplhat se po žebříčku popularity až na ten nejvyšší stupínek, ale prosím vás předem, hlasy mi neposílejte.
Víte, musí to být úžasný pocit, když populární osobnost obdrží na slavnostním galavečeru cenu za první místo v oboru, v němž zpravidla v loňském roce excelovala.
Co se jen sportovec nevzpírá činek, naběhá kilometrů, propotí spodního prádla a načurá zkumavek, co si jen herec zapamatuje textu, nadělá grimas, teatrálních gest a přebreptů, kolik zpěvák vystřídá foniatrů, vykloktá šalvěje a vyzpívá vysokých cé, kolik bloger prosedí hodin u klávesnice, aby nejdřív něco šikovného napsal a pak některým diskutérům vysvětlil, jak to myslel. Za toto lopotění vás divácká přízeň a členové filmové či hudební akademie vynesou na piedestal. No a jednoho večera vás pak třeba herec Marek Eben nebo admin Patrik Banga vyzvou k převzetí ceny.
Radostně vyskočíte, zmítáte se štěstím, když jste žena, tak honem nevíte, kam s kabelkou, pracně se vysoukáte z měkoučce polstrovaného sedátka třiadvacet v páté řadě sektoru bé, cestou přijímáte gratulace kolegů, vyklušete na pódium a vychutnáváte svůj triumf. Tedy, jak kdo, já ne! Netrefila bych totiž zpátky. Po celou dobu svého dekorování bych se usilovně snažila dešifrovat alespoň to, jestli jsem přišla zleva či zprava. Myslela bych na to tak zoufale, že bych ze své slavnostní chvíle neměla vůbec nic. Nevěříte? Tak vidím, že musím podat důkaz.
Většina žen chodí do kina důkladně natěšená, nalíčená, slušivě oblečená a naladěná na tenkou strunu souznění s promítaným příběhem. Já již celé roky chodím do kina především důkladně dehydrovaná, aby mě uprostřed promítání nic nenutkalo opustit sedadlo a navštívit toaletu. Výstrahou mi je příhoda, kdy jsem tak před pár lety musela učinit, a pak jsem lístek za 209,- Kč proseděla na lavičce před biografem. Hodně těžko jsem to svému příteli vysvětlovala poté, co nutil biletářku, aby hlučně bušila na dveře od záchodu a volala mé jméno. Nedivte se mu, vždyť jsem si odskočila, když filmovému hrdinovi táhlo na osmý rok, zatímco teď mu bylo devětadvacet a chtěl se ženit. Prostě jsem v přítmí sálu zpanikařila a nenašla ani svoji řadu, natož správné sedadlo.
Bylo by určitě skvělé vyšplhat se po žebříčku popularity až na ten nejvyšší stupínek, ale prosím vás předem, hlasy mi neposílejte. Jistojistě bych studem roztavila i knoflíčky večerní róby, až bych v přímém televizním přenosu, třímajíc sošku Oscara či jinou významnou cenu, zmateně pobíhala od jedné řady k druhé a vyzvídala na Robertu Redfordovi či na Miroslavu Donutilovi, kde že je sedadlo, z něhož jsem před chvílí pro cenu vystartovala.
Ale do soutěže Blogera roku mi příště hlasy posílejte, protože vím, že Jitka Štanclová nebo Zuzka Zajícová by mě na moje místo určitě ochotně navigovaly a Jan Pražák by mi třeba i ruku podal a galantně mi pomohl sejít se schodů. A můžu být klidná i z toho důvodu, že se předávání cen pro idnes Blogery neodehrává na jevišti karlínského Hudebního divadla, ale vždy v nějaké útulné hospůdce bez pódia. Ačkoli, kdo ví. Letos se předávání zřejmě odehraje on-line, ale příští rok… pražská divadla, třeste se.
