Přes týden nevařím vůbec. Jím ve firemní jídelně, manžel chodí s kolegy na hotovky do bistra, co sousedí s jejich kanceláří a děti obědvají ve škole.
K večeři míváme chleba a k tomu, co si kdo v ledničce urve. O víkendu se k plotně vlastně taky moc nedostanu. V sobotu jezdíme na nákupy, tak to většinou spojíme s obídkem v nákupním centru a domů si k večeři tradičně vezeme pizzu. No a tu jen ohřeju. A v neděli jezdíme na oběd na střídačku ke tchyni a k mojí mámě. Obě z toho udělaly takový rodinný rituál, jinak by nás prý snad ani neviděly. Takhle to bez problémů frčí už pěkných pár let.
Jenže teď mi ten zavedený systém zbortila ta karanténa. To by člověk nevěřil, jaký hlad má v poledne manžel a dvě desetileté děti. Už v jedenáct se všichni diví, kdy že budeme obědvat, když na plotně ještě nebublá ani hovězí na polívku. Řekla jsem manželovi, že jsou rozmazlený od jeho matky, ta dělá furt samé vývary, do nich domácí nudle a játrové knedlíčky, a taky kaldoun s kousky kachních drůbků… Prostě samé pracné vaření, a to mluvím jen o polívce. Jo a do těch vývarů nedává nudle vařit rovnou. Ona je vaří zvlášť ve vodě s kapkou oleje, pak je nasype do misky, dá doprostřed stolu a my si každý do své porce nabereme podle chuti. Což o to, dobrý to je, ale toho nádobí, to by jednomu hráblo. Moje máma taky vaří dobře, ale polívková moc není, tak nám je dělá z pytlíku. Minule jsme u ní měli z pytlíku čočkovou, a jak jsme se panečku olizovali. Ale i vaření ze sáčku je trochu věda. Do včerejška jsem například netušila, že některá ta polívka se zalije vroucí vodou a jiná jen studenou. A když to neznalá ženská udělá obráceně, je z toho taková divná kejda, že do toho musím rodině nalámat hodně rohlíků, aby si toho nevšimli.
Jenže to není všechno. Jak člověk denně nevaří, tak není ani zásobený surovinami, které jsou k tomu potřeba. Vždyť je to logické. Na co bych měla doma tři kila brambor, rejži, kolínka, droždí a hladkou mouku, když to nepotřebuju, jak je rok dlouhej? Když jsem si to ale šla včera nakoupit, tak to vypadalo, že sysluju. Jakmile jsem si totiž ke kilu soli, cukru, krabičce sáčkové rýže a pytlíku kolínek, přihodila ještě vlasové nudle, tak ta paní vedle mě zasyčela jak obojková užovka a vztekle vrtěla hlavou. Přitom ona sama měla vozík naloženej paštikama od Hamé a bramborovejma knedlíkama v prášku, jako by tím zásobovala oddíl třiceti kavaleristů i s koňma.
Asi takhle. Vdávala jsem se jako docela šikovná ženská. Máma mě, až na ty polívky, vařit naučila. Vzpomínám, že jsem uměla i španělské ptáčky, guláš a přírodní plátky s křenovou omáčkou. Ale v manželství zkrátka došlo na různé věci, jen na to vaření ne. A teď si jako pitomec musím na internetu najít, jestli se filé před obalením rozmrazuje nebo ne. Neumím pořádně ani pitomý volský oko. Včera mi to přišlo jako docela chutná a málo pracná večeře, ale ti moji předpuberťáci se v tom nimrali a pyskovali, že ve školní jídelně je ten žloutek pěkně uprostřed a tak nějak pěkně vypouklý a v celku, zatímco to moje „voko“ vypadá, jako bych ho chtěla někomu vypíchnout a blbě jsem se strefila.
A teď promiň, Zdeni, musím letět do kuchyně, děti volají, že mi v kastrólu praskají vídeňský párky. Simonkooo, nežerte pořád ty housky, já už dneska do pekárny pro ostudu podruhý nepůjdu.
NU, TAKHLE NĚJAK BY MOHL VYPADAT MŮJ TELEFONÁT S KAMARÁDKOU V KULINÁŘSKÉ NOUZI. SNAD MI ODPUSTÍTE, ŽE V TOUZE PO POBAVENÍ JDE JEN O VÝPLOD MÉ FANTAZIE, PROTOŽE MOJI PŘÁTELÉ BOHUŽEL V KUCHYNI HRAVĚ SVEDOU DRŠŤKOVOU POLÍVKU, SVÍČKOVOU NA SMETANĚ, ŽLOUTKOVÉ VĚNEČKY A VYČISTIT ODPAD, TAKŽE MI NEMOHLI POSKYTNOUT ŽÁDNOU VESELOU HISTORKU.
Statečné dny, ohleduplnost a zdravý nadhled Vám všem přeje
Zdeňka
