Když se někoho zeptáte, jak se má, opravdu to chcete vědět? Když někomu říkáte, že kdyby cokoli potřeboval, ať vám zavolá, opravdu mu hodláte kdykoli pomoci?
Taky jste celí rozpačití, když vám někdo položí zdánlivě neškodnou otázku: „Jak se máte?“ Já tedy ano! Co honem říct? Všimněte si, že hovorový trosečník, aniž zváží důsledky povšechné odpovědi, většinou vyhrkne: „Dobře.“ Alibista předá konverzační veslo zpět tázajícímu s odpovědí: „A vy?“ Slovní ekvilibrista začne – k tazatelově škodě - zevrubně líčit každý nezajímavý detail svého žití. Diplomat použije nic neříkající: „Děkuji za optání.“ A samozvaný vtipálek odvětí něco v tom smyslu, že kdyby se mu vedlo jen o trochu líp, už by se to nedalo vydržet.
Angličané zprofanovanou větičku už dávno vyřešili jednoduše. Na dotaz „How are you?“ následuje odpověď „How are you?“ Všimněte si, že původní otázka – jak se máte? - zmutovala na pozdrav. Však vy také na „Dobrý den“ odvětíte to samé, aniž vám vaše odpověď připadá nepatřičná či ošizená.
Kamarád Honza soudí, že na tuto otázku v podstatě nelze odpovědět a já s ním souhlasím. Lidské bytí si můžeme představit jako předsíňovou stěnu na kabáty. Pak snadno přijdeme na to, že nikdo nevěšíme svůj život jen na jeden háček. Je logické, že úplně jinak se nám vede v zaměstnání, jinak v partnerském vztahu, maličko odlišně ve vztahu k dětem, k rodičům, jinak se máme mezi přáteli, ještě jinak se nám daří třeba při sportu, v šachovém kroužku nebo v kurzu křížkové výšivky.
Jenže kterak rozlišit, jak vážně se nás tázající se člověk, skutečně ptá? Je to jen zdvořilostní fráze předpokládající, že dotaz taktně přejdeme, nebo vážně míněný zájem o naši osobu? V prvním případě střelíme od boku: „Skvěle... v porovnání s průměrným bezdomovcem,“ a doufáme, že se počáteční konverzační ostych vesele rozplyne.
Druhá odpověď si žádá obšírnou zpověď: „Doma je to dobré tak na půl, s Vlastou jsme se usmířili a zrovna včera jsme si plánovali, kam pojedeme na víkend, jen kdyby ten náš pubertální flink konečně shodil dredy a udělal maturitu. V práci je to na prd. Pořád nám to koroduje a šéf si myslí, že mojí vinou, i když dobře ví, že službu měl Jarolímek. Na tenise se mám výtečně! Vylepšuju druhé podání, v krajské tabulce jsme poskočili na třetí místo a zítra si jdu koupit nové tričko s logem Federer.“
Musíme však dát dobrý pozor, abychom odpovědi nezaměnili a první známý po pár našich větách nemusel polknout antidepresivum a přítel číslo dvě se neurazil.
Jeden z mých známých má zřejmě pocit, že dotaz – jak se máš? - přelstil a nedávno ho inovoval na: „Jak ti dupou králíci?“ Evidentně neočekával víc než můj úsměv. Protože vím, že žádný dotaz není tak trapný jako rozpaky nad vymýšlením odpovědi, bez váhání jsem odvětila: „Člověče, kdyby králíci... mně snad dupou dinosauři, zablokovala se mi krční páteř a začalo to tím, že ...“
Zkrátka a dobře, než někomu položíme konverzační otázku, dobře si rozmysleme, jestli na ni chceme znát odpověď. Zvažme, když třeba kamarádce nabízíme, že kdyby cokoli potřebovala, ať vám určitě zavolá, jestli se vám fakt bude chtít o půlnoci držet telefon u ucha a poslouchat, že se jí srazila zmenšovací podprsenka bez kostic a nemůže sehnat jinou, a že jí v práci Kabíčková řekla, že by si ty kozí chlívky mohla konečně začít šít sama, kdo že má ty její nářky pořád poslouchat…
A mimochodem, jak se, milí čtenáři, máte vy? :-)
