Volit chodím i proto, že mi vždycky byli podezřelí ti, kdo volit zásadně nechodí, ale pak ze zásady nadávají na volební výsledky.
Takže… ačkoli k volbám chodím, nepřestává mi být podezřelá samotná politika. Jak ji tak už několik desetiletí sleduji, vnímám ji jako takovou dětskou hru na indiány, ve které zvláštní sdružení lidí sedí ve skupinkách u plápolajících ohňů, aby uvnitř svých kmenů zažívali hřejivý pocit, že právě oni jsou ta správná parta, a že všichni, kdo si hřejí ruce u jiných ohýnků, kam už nedoprskne jiskra z jejich táboráčku, stojí za starou belu a je potřeba se vůči nim vymezit. Ale není to všechno jen o nesnášenlivosti k těm druhým. Některé ty party mají k sobě blíž a vidí si navzájem kolem úst méně mastnoty od konzumovaných opečených buřtíků, ale většinou jen do té doby, než se posadí k jednomu ohni, aby se pohostili společně.
A tak si my všichni, ať už jsme politici, voliči nebo jen věční přihlížející, držme palce, aby se nám alespoň chvíli po volbách jevila politika tím, čím bychom ji chtěli mít a kvůli čemu k těm volbám vlastně chodíme. A dopřejme si na okamžik dobrý pocit z toho, jaké máme štěstí, že volit jít můžeme, a že jsme to mohli hodit právě těm, kterým věříme, že to s námi myslí dobře.
A jestli můžete, nemějte mi za zlé, že si ještě stále stojím za aforismem, který jsem napsala už před… počkejte, musím se honem podívat do zápisníku… no to snad není možný, už před 14 lety. Tak kéž vás nenaštve, ale pobaví:
