Možná si říkáte, jestli jsem se v názvu blogu nepřeklepla, jestli by politik neměl spíš umět v pravou chvíli zazpívat? Kdepak, mám to dobře, protože toto není policejní svodka.
Od nepěkných podezření se raději přesuňme do sympatických míst. Jedná se o knihovny. Je v nich již zavedenou a veskrze příjemnou záležitostí pobesedovat si čas od času se svým oblíbeným autorem. Čtenáři obvykle přicházejí dobře naladěni a spisovateli pěkně od plic řeknou, že se jim jeho knihy líbí. Jen zřídka sedí v obecenstvu hnidopich, který autora upozorní, že by neměl psát tak vesele, že by jeho myšlenky měly být údernější, a že mu v jeho páté knize v jednom souvětí chyběla čárka.
Mám s besedami fůru osobních zkušeností nejen coby knihovnice, která je organizuje, ale i jako autorka, která je občas pozvána, aby v jiné knihovně pobesedovala se čtenáři svých knih. Na některé z těchto besed pak vzpomínám ještě dlouho a ráda. Třeba jedno z mých vystoupení se konalo na pozvání paní knihovnice z Velkých Přílep. Zažila jsem tam tehdy mezi zdejšími čtenáři mimořádně půvabný večer. A až po skončení programu jsem si při letmém pohledu na hodinky překvapeně uvědomila, že jsem mluvila půldruhé hodiny spatra. Jelikož jsem však diváky nezahlcovala žádnými letopisnými a historickými údaji, mohli jsme si všichni společně dovolit ten přepych a smát se nahlas mým historkám, u nichž mě vždy až publikum utvrdí, jestli k pobavení opravdu jsou. Reakce obecenstva jsou pro mě tou nejlepší cenzurou a odměnou zároveň.
Na mé vystoupení se přišla podívat i přílepská paní starostka Věra Čermáková. A nejen přišla. Ona se dokonce postarala i o hudební předěly. Což neznamená, že by měnila v přehrávači cédéčka a strkala šňůru do zásuvky. Ona zpívala! Ne, to je slabé. Ona nádherně zpívala! Vybrala si písničky narozeninově jubilující textařky Jiřiny Fikejzové a mně se tou krásou tajil dech.
Naposledy jsem na své besedě byla takto překvapena až vyvedena z míry, když jsem účinkovala v Lázních Mšené a organizátorka akce mě hned u vchodu upozornila, že jedna lázeňská pacientka se na mě nesmírně těší. Prý už v den svého příjezdu, když spatřila na nástěnce pozvánku na moji besedu, doslova zářila a každý den se informuje, jestli se opravdu dostavím. Tak to víte, zmínka o skalním příznivci každého autora potěší, tudíž jsem i já byla na svoji natěšenou čtenářku zvědavá.
Dočkala jsem se po skončení besedy, když si k mému stolku přicházeli čtenáři pro autogram. Mezi posledními ke mně přistoupila paní, řekla, že se mě nemohla dočkat a jestli se mi může představit. Prý by se mi i ráda legitimovala. V tom okamžiku byl úžas na mé straně. Co to má být? Je to snad nějaká kontrola z ministerstva kultury, která dohlíží, jestli mluvený projev vhodně koresponduje s autorovým projevem psaným?
„Já se totiž jmenuji Zdeňka Ortová,“ řekla léčící se návštěvnice a vsunula mi do ruky jako corpus delicti svůj občanský průkaz. Ano, v její legitimaci se opravdu skvělo i mé jméno. Cha, takže žádná moje fanynka, jmenovkyně to je! Vteřinu jsme si hleděly do očí a pak jsme se té jmenné náhodě od srdce a nahlas rozesmály.
Ale abych se vrátila myšlenkou do Velkých Přílep. Při hudební produkci paní starostky mě tenkrát totiž napadlo, že zpívání na komunální úrovni je málo. Zpívat by měli mít za povinnost především námi zvolení nejvyšší politici. Při zpěvu – na rozdíl od mluveného slova – se totiž každý falešný tón pozná mnohem snáz. Aha, tak možná proto nezpívají.
