Nenosí-li pánové skotský kilt, mají v takovém počasí, jaké panuje dnes, oproti ženám nespornou výhodu.
Snad odjakživa upřímně obdivuji všechny talentované ženy, které si dokáží i v největším lijáku nepotřísnit opunčochovaná lýtka. S tím se žena určitě už musí narodit. To zřejmě již při křtu děvčátku třetí sudička zavinšuje, že Blaženka může i v největší plískanici chodit do práce v sukni. Ta se pak za dvaatřicet let brodí ranním slejvákem tak talentovaně, že dorazí do kanceláře, aniž její silonky doznaly sebemenší újmy.
Nevím, co sudičky v tomto směru přály mně, ale asi nic pěkného, protože zatímco Bláža vyvázne i z nejhoršího počasí, kdy se venku snad čerti rozvádějí, jako dáma, já vedle ní po krátké chůzi jarní přeprškou vypadám jako bych čtrnáct dní bloudila rašeliništěm.
Například dnešní ráno naše končiny zaplavilo prudkým deštěm a nepříjemným větrem. To je přesně ta chvíle, kdy snad každá žena zpomalí ranní rytmus, zůstane stát před šatníkem a zoufale klouže pohledem z kalhotového kostýmu k punčochám, k tvídové sukni a zpět.
Pánové tento druh starostí nemají. Nenosí-li skotský kilt, mají oproti ženám nespornou výhodu. Ráno je při oblékání nic nezdržuje, nemusí běhat od okna k oknu a doufat, že plískanice neohrozí jejich outfit. Neznám chlapa, který by při chůzi po ulici musel zvažovat, jestli má dělat delší kroky nebo cupitat, jestli šlapat na špičky nebo se spíš odrážet z paty, a jestli mu šlápnutí do přehlédnuté louže nepotřísní i spodní prádlo.
Asi takhle… chlap určitě nejsem, ale Bláža evidentně taky ne. I když mám deštník jako kolo od náklaďáku, ochrání mě jen částečně. Účes je v richtiku, silonky v čudu.
A tak teď obdivně zdravím všechny dešťové Blaženky a nepřestávám doufat, že mi alespoň jedna z nich to její suché tajemství konečně prozradí.
A zdravím i všechny pány, kterým je úplně fuk, jestli mají na kalhotách o nějaký ten flek navíc. Určitě si spokojeně říkají: „No co? Uschnout to musí a pak to odrolím.“ Nebo ne?...
