On mě praštil do přirození

Hromadná doprava má jednu zásadní závadu, a tou je hromadnost. Nahromadění většího množství lidí do uzavřeného prostoru nebývá vždy příjemným zážitkem.

Ale nemuselo by tomu tak být. Stačí trochu ohleduplnosti a zdravého rozumu. Vzpomínám, když jsem jako dítě, jela s rodiči vlakem, nikdy jsem se nenudila. Měla jsem s sebou samozřejmě knížku. Ale taky pusu plnou otázek a naši mi vysvětlovali, co ty jednotlivé výjevy za okýnkem znamenají. A když jsem už byla trochu starší a cesta hodně dlouhá, hráli jsme karty nebo fajn postřehovou hru, kdo dřív uvidí červené auto, topol, člověka v modré čepici… Že bych jiné cestující jakkoli obtěžovala, nepřicházelo v úvahu. Nadměrná hlučnost a pohybové aktivity byly vyloučeny. Ani házet papírovou vlaštovku jsem neměla povoleno. Je to sice hra nehlučná, ale je zároveň ulítlá, zejména do lidí vlaštovka ulítne raz dva.

Nedávno jsem si v našem zaplněném motoráčku přisedla na čtyřsedadlo k paní s velkou taškou a ke dvěma asi jedenáctiletým klukům, z nichž jeden druhého celou cestu oslovoval: „Héééj, kááámoooo!“ A pokaždé to hulákal, jako kdyby kámo seděl na druhém konci vagónu a ne pět centimetrů od něj. V jakém vztahu byla k jednomu z chlapců ta paní, netuším, ale v pravidelných intervalech ho ujišťovala, že to poví jeho mámě a ta už si ho srovná. Asi měla na mysli stupňující se příval vulgarit a hraní podivné hry, kdy se navzájem otloukali.

No vážně. Jejich zábava odstartovala tím, že kluk, co seděl vedle mě, dal najednou zničehožnic naproti sedícímu kámovi facku. Prostě jen tak. Kámo zrovna komentoval nějaký výjev z ubíhající krajiny a najednou to plesklo. Ale tedy pořádně. Bylo to tak nečekané, že jsem na sedadle poskočila. Paní s taškou sice taky, ale oči od esemeskování nezvedla. Během dalších minut si kluci spolu sice nadále povídali, ale zároveň si navzájem uštědřovali záludné údery pěstí… tu do žaludku, do břicha, do ramenního kloubu, do ucha i jinam, což usuzuji podle hlasitého výkřiku: „Jééé, von mě praštil do přirození!“ Již chvíli předtím se spolucestující naším směrem nespokojeně otáčeli, ale teď se naše čtyřsedadlo stalo vyloženě populárním. Tipuji, že mnozí pasažéři by nejradši začali hrát nějakou tu postřehovou hru. Nejlépe: kdo dřív uvidí průvodčího, ten na kluky začne žalovat. Určitě by vítězů bylo víc.

Jen mi vrtá hlavou, jak kluky vhodně potrestat, když výprasku se evidentně nejen nebojí, ale nemůžou se ho nabažit. Tak jedině jim sebrat nějaké ty „founy“ a nechat je jít pěšky. Pohybu na čerstvém vzduchu se totiž některé děti dneska bojí úplně ze všeho nejvíc.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Zdeňka Ortová | středa 16.3.2022 8:24 | karma článku: 29,28 | přečteno: 1048x