Je smutné, že se takovým tempem množí lidi, kteří neocení, že konečně stojíš na vlastních nohách, ale zajímá je hlavně to, kolik tě stály boty.
Představte si, že každý člověk u nás prý průměrně prosází až jedenáct tisíc korun ročně. Myslím tím samozřejmě v Čechách, ne u nás doma, protože ta naše dvacetikoruna za sloupeček sportky by statistiky nevytrhla. Každý Čech ve věku nad osmnáct let prý prosází až pět procent své průměrné roční hrubé mzdy. A nejen to.
Podle nejrůznějších průzkumů má průměrný Čech našetřeno 235 tisíc korun, bankám dluží 111 tisíc korun, za dovolenou utratí 31 tisíc, sedmnáct a půl tisíce ročně za cigarety... Z toho vyplývá, že – měřeno tímto hlediskem – jsem nejspíš průměrný Skandinávec, protože ten nejvíce utratí za knihy.
Vůbec je zvláštní, jakou spoustu úsilí a času lidstvo věnuje přepočítávání. Zřejmě jsme za pochodu nenápadně vyměnili osvědčené: „Co Čech, to muzikant,“ za praktičtější: Co Čech, to finančník.“ Zdá se, že hlavními společenskými otázkami se stávají slovní obraty: „Kolik?“ a „Za kolik?“ Nahradily dosud nejoblíbenější dotazy: „S kým?“ a „Proč?“
Počítací fenomén pronikl i do přátelských vztahů. Vyslechla jsem před časem ve vlaku rozhovor dvou žen, z nichž jedna zcela vážně na trati Praha – Kralupy nad Vltavou vybírala z řad svých přátel nejvhodnější manželský pár na společnou dovolenou. Po chvíli mi došlo, že hlavním kritériem není zábavnost, solidnost ani společné záliby, ale to, kolik si vítězní manželé budou moct na dovolené dovolit utratit.
No, zřejmě dnes vítězí praktičnost. Paní evidentně netoužila po přítomnosti přátel, kteří sypou vtipy z rukávu, karty nehrají pro finanční zisk, ale pro zábavu a o navštíveném hradu vědí víc zajímavých podrobností než Vlastimil Vondruška. Pochopila jsem, že krušnější než čtrnáctidenní nuda v přítomnosti povahově plochých společníků, se té paní jeví volba zábavných, upřímných přátel, kteří by si však v restauraci místo nadívaných křepelek s šafránovým bešamelem mohli k večeři objednat jen sekanou nebo utopence. A opravdu netuším, jestli druhá paní své kamarádce tak horlivě přikyvovala, nebo se jí hlava na krku klinkala úděsem z toho, co slyší.
A tak se mi zdá, že neustálé počítání finančních průměrů je z hlediska hodnotového žebříčku vlastně velice podprůměrné. A je vážně škoda, že se takovým tempem množí lidi, kteří neocení, že konečně stojíš na vlastních nohách, ale zajímá je hlavně to, kolik tě stály boty.
Jsem opravdu ráda, že já, a určitě i vy, máme přátele, s nimiž můžeme ve dnech dobrých i zlých počítat... a nikoli přepočítávat.
